2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola desátá

Ráno již sníh nepadal a Sluneční paprsky osvětlovaly tábor. Bílá pokrývka se třpytila jako diamanty. Malotlapka seděla před vchodem do doupěte učedníků a pozorovala tábor. Včera stihli ještě válečníci odklidit sníh na stranu tábora, aby se starší a koťata dostali k hromádce s kořistí. Dnes čekala naši hrdinku první účast na Velkém shromáždění a byla z toho hodně nervózní, co když řekne něco špatně?

...

První půlku dne ji Včelka ukazovala jak bojové chvaty, tak i jak uhýbat drápům svých budoucích nepřátel. Malotlapce se boj nelíbil tolik jako lov. Představa ostrých drápů a lesklých tesáků mířících na její krk či slabiny ji děsila.

Druhou půlku dne zašla s Včelkou a Měsíčníkem na lov. Tentokrát se ji dařilo než předchozí den. Dokonce ulovila veverku, což nebylo zrovna lehké. Stačil jeden špatný krok a zrzavý hlodavec zmizel ve větvích vysokého stromu.

,,To, co se naučíš teď přes Bezlistí ti během něj sice pomůže, ale tak jako se mění noc a den, tak se mění i podmínky v našem lese. Na Novonolistí přibývá potravy, ale ze začátku je malá. My lovíme převážně ty staré nebo dospělé. Potřebujeme, aby mláďata naší kořisti vyrostla a měla vlastní děti. Jinak si vylovíme les a nebudeme mít nic na jídlo...." vysvětlovala dnes pečlivě Včelka.

,,....Zelenolistí je na lov nejlehčí, kořistí se to na našem území hemží. V Spadenolistí si musíš dávat pozor na křupající listy, ale na druhou stranu ti tvůj zrzavý kožíšek pomůže při plížení."

...

Když Slunce zapadlo, tak se část Dubového klanu sešla před východem z tábora. Malotlapka čekala vedle svých přátel a nervózně škubala vousky. Její rodiče šli taky, ti však byli v přední linii společně s Lvím drápem a Tygřicí. Taktéž šel Černovous, Ostříž, Kořen a Včelka. Plamínka a Tmavopruh byli samozřejmostí.

,,Já chci taky!" od školky se ozvalo hlasité křiknutí. To bylo Kmenokotě, které se snažilo dostat přes svou matku a přidat se k davu koček. Jeho sestry mu byly hned v patách. Už už se rozběhli k východu.

,,Kampak malincí?" cestu jim zastoupila Modřínopacka společně s Ořechem. 

,,Děkuju, že jste je zastavili. Jsou jak kdyby měli v kožíškách blechy!" Lístka k nim doběhla a udýchaně si své děti převzala. 

,,Kočky Dubového klanu, je čas!" hlas Trnového měsíce se nesl mýtinou a utišil i koťata. Ta se posadila a toužebně pokukovala po dospělých. 

Dubový velitel nečekal a vydal se do tmavého lesa. Skupina koček ho následovala. Malotlapka šla mezi svými kamarády, kteří již na  Velkém shromáždění byli a díky tomu ji dělali takovou ochranku. Během cesty ji vysvětlovali, co má a hlavně co nemá říkat. Malotlapka cítila, jak se ji zvedá srst na zádech. Nervozita ji pohltila, ale naštěstí měla Stínotlapa a Hromtlapku. 

,,Nemusíš se bát. Nezaútočí na tebe." 

,,Hromtlapka má pravdu, během úplňku platí mír. Seznámím tě s Vlnkotlapem a Šípkotlapem, to jsou skvělí kocouři z Jezerního klanu...A jejich máma je Vlnka!"

,,Já tě zas představím Hnědotlapce, Jiskrotlapce a Zářetlapce. ta první je z Bažinného klanu a ty dvě jsou z Horského klanu a jsou to dcery Rampoucha!"

,,Moc děkuji, ale já to zvládnu." zasmála se Malotlapka, kterou nervozita celkem opustila. Měla je oba moc ráda. Hromtlapka pro ni byla jako sestra. A Stínotlap byl pro ni...Kdysi to pro ni byl jako brácha, ale po včerejšku se ji zdál jiný.

...

Dubový klan došel na Velké shromáždění jako poslední. Zbylí tři velitelé již seděli na větvích Posvátného stromu a shlíželi na zem. Jejich oči svítily v oné tmě. Malotlapka se rozhlédla po mýtince. Mísily se tu pachy všech čtyř klanů a ona nevěděla, jestli se ji to líbí, nebo jestli se ji to příčí. Navíc v životě neviděla pohromadě tolik koček.