2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola osmá

Dalšího dne se Malotlapka probudila do mrazivého počasí. Nebe pokrývaly šedé mraky, které neměly konce. Sluneční paprsky byly již jen ve vzpomínkách válečníků. Na stromech sice stále ulpívaly nějaké ohnivě zbarvené listy, ale jejich počet se s každým větrem zmenšoval. Větve byly čím dál tím víc holejší a čím dál méně držely ochranu nad živočichy žijícími v onom dubovém lese. Dubový klan se na přicházející Bezlistí připravoval velice pečlivě. Válečníci chodily na lov skoro pořád, aby vytvořily dostatečnou zásobu na první vlnu nedostatku kořisti. Plamínka si s sebou na sběr bylin brala učedníky, a dokonce i válečníky, neboť šanty kočičí nebylo nikdy málo. Trnový měsíc byl navenek klidný a rozvážný, ale naše hrdinka poznala podle jeho chvějících se vousků, že se o svůj klan bojí. Bezlistí sice již zažil i jako zástupce, ale teď držel na svých ramenou důležitá rozhodnutí, které musel udělat. Tmavopruh s Plamínkou mu mohli radit, jak chtěli, ale i tak poslední slovo měl on. 

Malotlapka se posadila do závětří malinového keře a začala si čistit svůj zrzavý kožíšek. Dnes musí na hlídku kolem hranic s Jezerním klanem a pak půjdou s Včelkou na lov. 

,,Ahoj, Malotlapko!" zapištěl na ni známý hlásek. Naše hrdinka otočila hlavu a spatřila krémovou kočička s bílými fleky. Její jantarové očka zářily nadšením, bylo to snad, že ji vidí než odejde z tábora a bude celý den pryč?

,,Dobré ráno, Světlokotě. Co tak brzo?"

,,Šla jsem si pro myšku na snídani. Chtěla jsem si hrát, ale brácha a ségra ještě spí a mamka je nechce budit, tak mě poslala ven."

,,Až se vzbudí, tak si určitě budete hrát celý den!" mňoukla povzbudivě naše hrdinka, ale kotě sklopilo ouška.

,,Ale já si chci hrát s tebou!"

,,Já mám ale už povinnosti. Ale neboj, až budu mít čas, tak ti ukážu lovecké postoje, co se dneska naučím....Třeba ti i donesu myšku!"

,,Vážně?" rozzářily se ji znovu její jantarová očka.

,,Slibuju, že budu dělat, co je v mých silách!" 

Světlokotě se k ní vesele přitulila a vděčně děkovala. Naši hrdinku zahřálo u srdce, měla malou kočičku ráda. V očkách se ji odráželo odhodlání jako jejímu tatínkovi. Jednou to bude skvělá válečnice, to si byla naše hrdinka jistá.

,,Ahoj, Malotlapko, Světlokotě." zpoza keře vyšla mourovatá kočička s mrazivě modrýma očima a uhlazenou srstí. 

,,Hromtlapko!" zrzavá učednice vyskočila na packy a přivítala se se svou přítelkyní. Světlokotě ji byla hned v patách.

,,Včera jsem ulovila veverku, co kdyby jsi ji odnesla své mamince a sourozencům?" 

,,Jééé, ano. Moc děkuji Hromtlapko!" vykřikla vesele krémová kočička a rozběhla se k hromádce s úlovky, aby ji lahodnou veverku nikdo nevzal. Jakmile se kočky ocitly samy, tak se posadily a pomohly si čistit kožíšky.

,,Jak se má Stínotlap?"
,,Je to lepší. Včera se pořádně vyspal. Sice byl po probuzení naštvaný jako jezevec, ale uznal, že mu spánek prospěl. Sice se snaží chovat normálně, ale já vím, že ho to stále hodně trápí."

,,Kéž bych mu mohla nějak pomoct."

,,Nejlépe uděláš, když budeš dělat jakože nic. Milé řeči našeho otce nevrátí."

,,Promiň, nechtěla jsem-"

,,V pohodě...Taky mi chybí, ale nelze to vzít zpět. A proto chci jak já, tak i on dělat pro klan vše co můžeme."