2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola čtvrtá

Hned druhý den po východu Slunce se Trn s Plamínkou vydali k Nebeskému kameni. Na nebi se sice nacházely mraky, ale nepršelo. Na stonkách trávy se třpytila rosa. Diamantové kapičky vody se leskly taky na větvích stromů a pavučin, které zdobily stromy a keře. Celý klan byl otřesený z včerejší zprávy, ale nemohli přestat s hlídkami a lovy. A tak v táboře sice bylo ticho, ale rušno. Tmavopruh, který dostal povinnost spravování dění v klanu, seděl pod velkou skalkou a rozdával úkoly kočkám okolo něj. 

,,Slunečnice, Lví dráp a Černovousi, vy zkontrolujte hranici s Horským klanem." tři zmíněné kočky vstaly a odešly směrem ke vchodu do tábora.

,,Včelko, Černoto a Motýlice, vy zkontrolujte hranici s Jezerním klanem. Při cestě zpět nasbírejte přesličku pro Modřínopacku a zlatobýl, Vrbu od včerejšího deště bolí klouby více než obvykle."

Malokotě seděla klidně před školkou a sledovala svůj domov. zdál se ji prázdnější než předtím. Zjizvený byl první válečník, který zemřel od jejího narození. Věděla od rodičů, že je život v klanu náročný a nebezpečný, ale předtím si neuvědomila jak moc. Stínokotě a Hromkotě nevyšli ještě z pelechu, což jim nebylo podobné. Jejich matka, Stínice, v očích postrádala šťastnou jiskru, ale i tak se snažila své děti rozveselit. Navrhovala jim házení si s mechem nebo učení loveckých postojů, ale oba jen zavrtěli hlavou. Smutek celého klanu se dostal dokonce i k těm nejmenším. Lístčina koťata by normálně skákala po doupěti, ale dnes jen leželi u své maminky a poslouchali příběhy o její sestře Pampelišce. 

,,Bukvice, Jantare a Lištičko, vy půjdete teď na loveckou hlídku. Doporučuji Ještěří skalky, Černovous tam včera uviděl tlustého hraboše a velkou veverku." Tmavopruh otočil hlavu ke zbytku koček.

,,Kaštane, Tygřice, Měsíčnotlape a Bukvice, vy zajdete na lov až se vrátí. Teď potřebuji, abyste opravily opevnění tábora, po včerejším dešti a větru je dost poničené." 

Malokotě si protáhla packy a vydala se klusem k hromádce s jídlem. I přesto, že kořist včera válečníci ukryli do doupěte, tak byly některé kusy stále promočené až na kost. Zrzavá kočička si vybrala z hromady černého kosa a donesla si ho na své oblíbené místo vedle vysoké lípy, která svou korunou chránila válečníky před deštěm. Nejprve otrhala pírka, které by ji při jezení vadily a pak se zakousla do ledového masa. Sice nebyl čerstvý, ale její hlad se tím zahnat dal. Řekla si, že některá pírka pak donese Lístčiným koťatům na hraní a některá starším na zteplení pelechu. Byl podzim a zima se každým dnem blížila čím dál víc. Chladná rána už nebyla jedinečností, ale spíše pravidelností. Malokotě se budila tím, že ji mráz zalezl do pelíšku a ona musela vstát a přitulit se blíže ke své mamince. Nelíbilo se ji, že její učednický výcvik začne pravděpodobně při pádu prvního sněhu, trénink lovu a boje byl už tak náročný, ale představa, že se přitom bude muset prodírat  hladová a zmrzlá několika myšími délkami sněhu, se ji protivila. 

Když dojedla všechno maso, tak zahrabala kosti a vzala pírka do tlamičky. Vydala se do doupěte starších. Venku před ním seděl Ořech, který si čistil kožíšek.

,,Dobré ráno."

,,Dobré ráno Malokotě. Neseš nám pírka do pelechů?"

,,Ano, ale tři bych chtěla dát Lístčiným koťatům." řekla a chystala se vejít do doupěte.

,,Počkej, nech mi je tady. Já je tam zanesu." mňoukl mile. Malokotě pustila ppírka k jeho přední pacce a vybrala z nich tři největší. Ořech ji poděkoval a vzal zbytek. Naše hrdinka se otočila a pádila zpět do školky. Nechápala, proč ji nechtěl Ořech pustit do jejich doupěte, ale nechala to být. Třeba Vrba nechtěla být rušena.