2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola sedmá

Slunce teprve vycházelo na oblohu, kde se to hemžilo šedými mraky, které již přenášely ledové vločky. Na vrcholcích skal, jež se nacházely na území Horského klanu, byl již vidět třpytivý sníh. Malotlapka si upravovala svůj nový pelíšek v doupěti učedníků. Její přátelé ji ho sice už nachystali, ale nebyl přesně podle jejích představ. Zpevnila si okraj několika větvičkami a do podestýlky si přidala i pírka vrabce, kterého měla na snídani. 

,,Maloko-Malotlapko, ty jsi už vzhůru?" zamumlala unaveně Hromtlapka, která si teprve protahovala packy, zatímco se snažila vyškrábat z tepla jejího pelechu. Vedle ní klidně oddychoval Stínotlap a sem tam škubl tlapkou, jakoby něco lovil. 

,,Samozřejmě! Je to můj první den! Už jsem posnídala a vyčistila jsem si kožíšek....Už se nemůžu dočkat, až budu mimo tábor!" 

,,To je úžasné, ale můžeš své nadšení vzít ven? Někdo tu měl včera těžký večer." řekla a ukázala ocáskem na svého bratra. Včera celý den lovil a po jejím jmenovacím ceremoniálu šel ještě na hlídku na hranici s Horským klanem. Malotlapka i Hromtlapka moc dobře věděli, proč se Stínotlap tak dře. Chce ukázat ostatním, že je jako jeho otec, možná chce, aby to viděl i on sám v Duchovním klanu. Když naše hrdinka ještě pomáhala Plamínce, tak ji slyšela bavit se se Stínící, jež se ho svého syna strachuje. Léčitelka ji řekla, že by si s ním měla promluvit, přemáhání nesvědčí nikomu, zvlášť učedníkovi.

,,Dohlídni, aby se pořádně prospal." řekla naše hrdinka a rozloučila se s Hromtlapkou. Pak vypálila z učednického doupěte. Oproti školce nebylo tak útulné a teplé, ale nikde nebyla otravná koťata, která by kočky budili ze spaní a lezli jim po zádech. Naše hrdinka se rozhlédla po táboře. Trnový měsíc seděl před svým doupětem a něco probíral s Tmavopruhem a Lvím drápem. Stínice již taky byla vzhůru a snídala s Modřínopackou a Ořechem. Malotlapka byla ráda, že vidí starší venku, o to víc ji bodlo u srdce, že s nimi nebyla Vrba. Stará kočka už kvůli bolesti kloubů nevycházela vůbec ven. Naši hrdince ji bylo líto, kéž by nejstarší válečnici v Dubovém klanu mohla nějak pomoct. Černota si čistila kožíšek s Červenkou. Jantar s Lištičkou zrovna opouštěli tábor a na tvářích měli zářivé úsměvy. Bukvice vyšla z válečnického doupěte a zamířila si to k hromádce jídla, vedle ní se objevil Černovous. Oba si vybrali snídani a posadili se vedle sebe pod strom. 

,,Dobré ráno, dcerko."

,,Dobré ráno, tati. Stínotlap spí, mám ho vzbudit?"

,,Ne, šel jsem tě pozdravit a zkontrolovat, zda odpočívá. Chci, aby se dneska pořádně vyspal."

,,Spí, a opravdu tvrdě. Hromtlapka je už ale vzhůru."

,,Děkuji, vyřídím Lvímu drápovi, že má probuzenou učednici." řekl a už se otočil, aby se vydal pryč.

,,Počkej!"

,,Hm?"

,,Je Včelka už vzhůru?" zeptala se zvědavě Malotlapka.

,,Už si v doupěti čistí srst, za chvilku určitě vyjde ven a nají se. Mezitím můžeš zajít za Plamínkou pro myší žluč. Vrba má na zádech velké klíště. Řeknu Včelce, že si se sama nabídla." řekl a zmizel. Malotlapka zaryla drápy do země, chtěla být potřebná, ale někde v lese. Používání myší žluči tak brzy ráno se ji nelíbilo, zvlášť když to dělala, když vypomáhala léčitelce. Zavrtěla hlavičkou a vyřítila se do léčitelského doupěte, aby to měla co nejdřív za sebou. 

,,Dobré ráno Malotlapko, co tak brzo?"

,,Musím vyčistit Vrbě srst od klíšťat, než půjdu s Včelkou do lesa. Myší žluč máte pořád na stejném místě?"