2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola pátá

Uběhly dva dny od jmenování Hromtlapky a Stínotlapa učedníky. Tábor se sice po smrti Zjizveného měsíce dal dohromady, ale opar smutku se nad ním stále vznášel. Stínice se vrátila do doupěte válečníků, její šedá bradička poukazovala na fakt, že je v něm nejstarší, a tak dostala čestné místo uprostřed. Noví učedníci už měli projité celé území svého klanu a dnes je čekal první lov. Jestli vydařený, to věděl jen Duchovní klan.

Malokotě ležela v mechovém pelíšku vedle své růžově zbarvené maminky. Ta kvůli blížící se zimě občas škubla svou špatnou nohou. Když se ji na to naše hrdinka zeptala, tak se dozvěděla, že to ji prostě změny teplot dělají, zvlášť když se ochlazuje. Lístka tiše oddychovala a držela dvě své koťata přikrytá pod ocasem. Místo po Stínici bylo prázdné a chladné, ale podle drbů se do něj měla brzy nastěhovat Motýlice, ta totiž na rozdíl od ostatních koček nehubla, ale lehce přibírala. Což s blížící se zimou nebylo obvyklé. Sama válečnice o své možné březosti zatím mlčela a nedávala na sobě nic znát.

 Malokotě si představovala jak utíká po táboře zalitém slunečními paprsky. Nikde nebyla ani myška, jen z lesů se ji zdálo, že ji něco pozoruje. A tak zabrzdila až se kolem ní vytvořil prašný oblak. Zadívala se svýma velkýma modrýma očima do stínů mezi stromy a skutečně! Zahlédla tam svítící jantarové oči, které sledovaly každý její pohyb. Malokotě si olízla tlamičku a nervózně pokrčila čumáček. Snažila se vetřelce zavětřit, ale ve vzduchu byly jen známé pachy. Navíc znala pachy jen Dubových koček. Když tedy nepočítáme tu toulavku, na kterou narazila se Stínokotětem, když byli oba malincí. Pachy ostatních klanů poznávala jen z kožichů jejího otce a jiných válečníků. Mohlo se jednat o válečníka z Jezerního, Horského nebo dokonce Bažinného klanu? A co dělal tady? U jejího domova?

Stinná kočka s jasně jantarovýma očima vystřelila z lesu přímo proti ni. Malokotě však i na slunečním světle nedokázala identifikovat o koho se jednalo. Zavřela oči a celá se začala třást.

BUM! Malokotě se skutálela z pelíšku a dopadla na studenou zemi školky. Nad ní se tyčila o hlavu menší krémová kočička s bílými fleky a jantarovýma očima. Usmívala se a mrkala dlouhými řasy, které zdědila po své nádherné mamince.

,,Světlokotě! Co to vyvádíš?" zasyčela naše hrdinka a shodila ji ze sebe, což nebyl žádný problém. Krémová kočička vyskočila na packy a s jiskrami v očích se narovnala.

,,Cvičím bojové techniky!" zapištěla pyšně. Malokotě nad tím jen převrátila oči. Jak by taková roztomilá koule chmýří dokázala někoho zranit v boji?

Malokotě se oklepala a skočila zpátky do pelechu. Dopadla elegantně na všechny čtyři. 

,,Co myslíš? Překvapila jsem tě?" nedala se Světlokotě.

,,Každého kdo spí bys překvapila...Ale v boji jsou všichni vzhůru a mají oči, uši a čumák!" zabručela naše hrdinka. Jindy by si s ní zahrála a ani by ji nevadilo, že ji shodila na zem, ale nesnášela, když ji koťata budila. Spánek pro ni byl posvátný. Světlokotě ji neodpověděla a vrátila se k pelechu své maminky a začala si hrát s pírkem, které ji Malokotě donesla. Už bylo od všeho toho hraní rozčepýřené. Světlokotě byla celá po svém tatínkovi, nebojácná, silná a tvrdohlavá, teda tak to říkala Lístka. A naše hrdinka musela uznat, že nebylo pochyb, že všechna tři koťata byla jeho. Budou z nich jednou skvělí válečníci jako je jejich otec, Trnový měsíc.

I přesto, že se naše hrdinka snažila usnout, už to prostě nešlo. A protože ji už snad po páté zakručelo v bříšku, tak se rozhodla, že si dojde pro snídani. Když vystrčila čumáček ze školky, tak ji do něj udeřil studený vítr. Pokrčila ho a zhluboka se nadechla. Pomalými kroky došla k hromádce s úlovky a vybrala si z nich střední myšku. Nebyla venku jediná, většina válečníků už byla na packách a tvrdě pracovala, aby klan připravili na krutou zimu. Malokotě spatřila Stínice sedící vedle Slunečnice. Obě se střídaly v jezení velkého hraboše a povídaly si. Kousek od nich si navzájem čistila kožíšek Červenka a Ostříž. Pak dokonce zahlédla Hromtlapku a Stínotlapa s jejich učiteli u vchodu do tábora. Lví dráp a Dlouhovous si vesele povídali. Naše hrdinka se za nimi chtěla vydat, ale tu se všichni čtyři zvedli a zmizeli v lese. Malokotě sklopila ouška, byla ráda, že jsou její přátelé učedníci, ale ona se najednou ocitla úplně sama. Mohla trávit čas jen s maminkou nebo o několik měsíců mladšími třemi koťaty, které dokázaly být osina u zádele. Zahrabala kosti a protáhla se.