2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola první

Malá světle zrzavá kočička s bílou náprsenkou měla zabořený čumáček do srsti své maminky. Obklopovalo ji teplo, vycházející jak z maminky, tak z venku, neboť bylo právě Zelenolistí. Měla už tři měsíce, takže byla jen o jeden měsíc mladší než její přátelé. Školka byla sice veliká, ale místo v ní ubývalo, zvláštně, když se dovnitř nastěhovala i krémová kočka s hnědými packami a bílou náprsenkou, Lístka. Bříško už měla veliké a Malokotě dokonce už i cítila, jak se ji tam hýbají koťata. Nemohla se dočkat až nebude nejmladší ve školce.

,,Malokotě, pojď ven. Náš táta bude každou chvílí z Liškotlapky dělat válečnici, přece to nechceš prospat!" naléhala na ni její kamarádka Hromkotě. Zrzavá kočička vyskočila na packy, rozhodně si nechtěla ujít jmenovací ceremoniál. Už už se rozběhla ven z pelíšku, když ji za ocásek chytla její maminka.

,,Mami, musíme jít, jinak to promeškáme." Třešeň ji však k sobě přitáhla a začala ji klidně olizovat.

,,Já se teď koupat nechci." zamručela malá kočička.

,,Zjizvený měsíc ještě nesvolal klan a nenechám tě ven jít jak rozčepýřené ptáče." řekla svým pevným laskavým hlasem. 

,,Ale mami...."

,,Tak si uprav kožíšek, jak to dělá Hromkotě a Stínokotě." řekla a pustila ji. Malokotě rychle vyskákalo z pelíšku na místo, kam už její matka nedosáhla. Zatřepala sebou a olízla si náprsenku. 

,,Tak jdeme?" zeptala se ji mourovatá kočička nedočkavě. Malokotě přikývla a rozběhla se ke vchodu ze školky.

,,Malokotě, buď opatrná!" křikla na ni ještě maminka, ale ona už se neotočila. Byla až moc nedočkavá. Venku musela několikrát zamrkat, aby si přivykla na jasné světlo, ve školce bylo pouze tlumené. Venku spatřila Stínokotě, který si cvičil nějaké bojové techniky. Hromkotě s Malokotětem k němu došly.

,,Co to děláš?" zasmála se jeho sestra.

,,Měsíčnotlap mi ukazoval, co se včera učili. Jedná se o pokročilý bojový hmat, který mu ukázal Tmavopruh. "jeho jantarové oči se třpytily na denním světle. Malokotě se ho chtěla zeptat, jestli by ji to naučil, ale to už z velké skalky promluvil Zjizvený měsíc.

,,Každá kočka, která si dokáže ulovit vlastní kořist, ať se shromáždí pod Velkou skalkou." ze všech částí tábora se začali blížit válečníci. Malokotě dokonce zahleděla svého otce, Dlouhovouse, který vylezl z Válečnického doupěte a usadil se do přední řady vedle Lvího drápa a Černovous. I když byl mladý černý kocour válečníkem teprve několik úplňků, tak už si získal úctu i těch nejstarších kocourů. Byl to nadaný lovec a skvělý bojovník, ale naší hrdince se na něm něco nezdálo. Jeho zelené oči byly mrazivé a plné lstí, nechápala, že to dospělí nevidí.

,,Jsem zvědavá, jaké jméno Liškotlapka dostane." zavrněla třešeň a posadila se vedle své dcery, vedle ní se usadila Stínice, která svá koťata přitulila k sobě, aby se nevydala do davu dospělých. 

,,Jak to, že Kaštanotlap se nestane taky válečníkem?" zeptala se maminky.

,,Protože nesplnil zkoušku, ulovil jen jednoho rejska a snad deset myší vyplašil." vysvětlil jí Stínokotě. 

,,Aha, chudák, musí ho to mrzet." řekla jen naše hrdinka. Všimla si, jak hnědý kocourek sedí v davu vedle Měsíčnotlapa a dívá se na svou sestru. Vypadal pyšně, ale naší hrdince bylo jasné, že v něm bojují emoce hrdosti a trapnosti. Jeho učitel, Ostříž, seděl vedle Slunečnice a povídal si s ní, nejspíše o jeho výcviku. 

,,...Liškotlapko, postoupila jsi výcvik, aby si se stala válečnicí. Nebylo to lehké, ale díky své síle a tvé učitelce Tygřici, se ti povedlo mi včera ukázat, že jsi připravená stát se válečnicí Dubového klanu." Zjizvený vzhlédl k obloze.