2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola šestá

Šedé těžké mraky zahalovaly blankytně modré mraky. Kap kap! Kapaly kapky přes dlouhé větve, kde zbývalo jen pár jantarových lístků, až přímo do kaluže. Dubový klan silně pociťoval blížící se zimu, kořisti bylo méně a všem chybělo vyhřívání na slunečních paprscích. Mráz se prohryzával kožichy všech koček. Malokotě seděla před vchodem do školky a sledovala chod tábora. Třešeň byla hned vedle ní a upravovala ji kožíšek.

,,Jsi nervózní?" zeptala se. Naše hrdinka zavrtěla hlavou.

,,Ne, čekám na to už celý měsíc. Hromtlapka a Stínotlap mi už ukazovali různé lovecké postoje a vyprávěli mi o celém území...Už chci jít do lesa a rozběhnout se."

,,Život není jen o hraní a běhání...Dostaneš spoustu věcí na povinnost, nejen lov, ale nošení mechů, čištění pelíšků...Když večer ulehneš v doupěti, tak budeš mít pocit, že ti upadnou všechny čtyři packy!"

,,Já vím, a těším se. Tady je strašná nuda, jediné, co jsem mohla, bylo pomáhání Plamínce. Neříkám, že mě to nebavilo, ale chci vidět víc než Velkou skalku a školku. Chci vidět ještěří skalky, myší útočiště a Posvátný strom!"

Třešeň ji pohladila ocáskem a přitulila se k ní.

,,Vyrostla jsi tak rychle, doteď si pamatuji, jak jsi byla malá jako má packa, když si se narodila...A teď jsi jen o hlavu a půl menší..." z očí se ji vyřinuly slzy. Láskyplně pětkrát olízla hlavu své milované dceři.

,,Mami! Ne tak silně, vytrháš mi všechny chlupy!" 

,,Budeš mi moc chybět..."

,,Stále se budeme vídat, jen budu v učednickém doupěti a ty ve válečnickém s tátou. Neboj, udělám vše, abyste na mě byli pyšní!"

,,To my už jsme, ty moje hvězdičko. Vím, že jednou uděláš velké věci." 

Malokotě se přitulila ke své mamince. Mysl měla plnou myšlenek, kdo se stane jejím učitelem? Tygřice? Tmavopruh? Bukvice, nebo Včelka? Nebo snad samotný Trnový měsíc? Třeba v ní uvidí velký potenciál. Třeba v ní uvidí budoucí velitelku Dubového klanu!

,,Kočky Dubového klanu, ať se shromáždí pod Velkou skalkou!" volání mourovatého velitele se ozvalo celým táborem. Všichni válečníci, starší i Lístka s koťaty se vydali za ním. Děti trnového měsíce se se dívali na svého otce a oři jim zářily nadšením. I přes jeho povinnosti, za nimi chodil každý den. 

,,Připravená?" do naší hrdinky dloubl její otec, Dlouhovous. Pyšně sledoval svou dceru, své jediné kotě, jak přikývla a vydala se k velké skalce. Všichni ji pozorně sledovali, to ji celkem znervózňovalo. Tolik očí připíchnutých na její zrzavý kožíšek. Hromtlapka a Stínotlap seděli v poslední řadě vedle starších a vesele svou kamarádku sledovali. Modřínopacka měla už ránu na břiše zacelenou, ale už se nemohla vrátit k normálním povinnostem. Její oporou se stal Ořech, který kvůli zranění také musel zůstat v táboře. Třešeň se posadila s Dlouhovousem do první řady. Malokotě polkla, nikdy ji tolik koček naraz nesledovalo. Když zahlédla Černovousovi chladné zelené oči, tak se ji srst na zátylku načepýřila. Nevěděla proč, ale ten kocour ji byl nepříjemný už od začátku. Plamínka seděla pod skalkou a klidně ji pozorovala, v očích měla opět nechápaný smutek smíchaný s radostí.

,,Malokotě," zvolal Trnový měsíc. Naše hrdinka zvedla hlavičku, aby se zadívala na svého velitele. Skalka byla ale tak velká, že viděla jen jeho stín.

,,Od tohohle dne až do tvého jmenování se budeš jmenovat Malotlapka." 

Naši hrdinku polila vlna nadšení. Bude z ní učednice, bude chodit na lov, bojovat...Za dva týdny se možná dostane i na Velké shromáždění! Chlupy se ji naježily očekáváním. Kdo bude její učitel? Rozhlédla se po davu koček, ale nikdo z něj nevyčníval.

,,Tvou učitelkou bude...Včelka!"

Malotlapce se rozzářily oči štěstím, Včelka byla vždy kočka, kterou měla ráda. Vyprávěla ji o životě válečníka a dokonce ji i popisovala, jak přišla k různým jizvám.

Zrzavá kočička s bílou náprsenkou a modrýma očima vstala a vyšla z davu. Štěstím ji zářily oči.

,,Včelko, věřím, že tuto učednici naučíš všechno, co víš." řekl Trnový. Včelka se skrčila, aby ji naše hrdinka dosáhla na rameno. Ta se natáhla a dotkla se ji čumáčkem. 

,,Malotlapka! Malotlapka!" všechny kočky začaly provolávat její nové jméno. Hromtlapka a Stínotlap k ní doběhli a vesele olizovali její ouška.

,,Ukážu ti to místo, kde jsem ulovil tu veverku!" slíbil ji Stínotlap.

,,A já ti ukážu, kde jsem se porvala s tím Jezerním učedníkem!"

Malokotě překypovala štěstím, zatímco ji její druhové gratulovali. Už nebude to bezbranné kotě, ale bude se starat o svůj klan jako ostatní. Dlouhovous a Třešeň ji sledovaly, pyšní na svou dceru, která má před sebou velké věci, o kterých ještě nikdo nevěděl, teda skoro všichni.