2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola třináctá

Na obloze byly nadýchané mraky, jejichž zbarvení se pohybovalo od jasné bílé až po tmavě šedou, jenž připomínala popel po nedávném požáru. Celá krajina, kam až kočičí oko pohlédlo, byla zabalená do bílé přikrývky, která nepropouštěla žádnou zeleň. Od dálek vanul chladný vítr, jenž ohýbal stromy a chrastil s jejich větvemi. Chlad se zahryzával do srstí a našel si dokonce cestu i na samotnou kůži. Válečníci chodili k léčitelkám pro mast na své mrazem prasklé polštářky. Starší navštěvovali klanové ranhojiče kvůli špatným kloubům a matky si chodily pro listy brutnáku lékařského, které zvyšovaly produkci mléka, protože potravy ubývalo.

Malotlapka byla učednicí léčitelky již měsíc. Naučila se toho spoustu, stále si sem tam popletla bylinky, ale každým dnem se stávala lepší. Plamínka ji pouštěla ke spousta situacím. Dokonce už i pomáhala s porodem koťat.

Motýlice ležela ve svém pelechu a svíjela se bolestí. Její velké břicho se hýbalo ze strany na stranu, jak se v něm hýbala její koťata. Bolestně kvíjela. Lístka poručila svým dětem návštěvu starších a sama se posadila u rodící a hladila ji ocasem. Klidně ji lízala hlavu, aby ji pomohla. I když Motýlice měla své výhrady proti ní a jejímu druhovi, tak společným pobytem se obě k sobě sblížily. Motýlice se líbilo, že pojmenovali jedno své dítě po její sestře. 

,,Bude to v pořádku." snažila se ji utišit Lístka, ale budoucí matka byla teď v takových bolestech, že jen něco zamumlala. Plamínka prohmatávala jednou tlapkou její břicho a snažila se zjistit, jak na tom budoucí dubová koťata jsou.

,,Jsou dvě." pošeptala Malotlapce. Ta přikývla a dala si do tlamičky tři listy maliníku. Obešla pak svou léčitelku a podala Motýlici mast. Ta ji zhltla  a bolestně vykřikla. V takových případech svou družku utěšoval její druh, ale Motýlice neprozradila čí koťata to vlastně má. A nikoho to nemohlo zajímat, byla to její věc. 

,,Malotlapko, za chvilku už bude čas..."zrzavá kočička se ustaraně zadívala na svou pacientu. 

,,Najdi venku nějaký klacek."

,,Klacek?"

,,Hned!" Plamínka ji sežehla pohledem. Už ji vysvětlovala, že hloupé otázky nikoho nezachrání. Léčitelé musí hlavně jednat, aby zachránili své druhy. Malotlapka vyběhla ze školky. Celý klan byl na nohou a poslouchal naříkání Motýlice. Všichni se zvědavě podívali na naši hrdinku. V očích se všem leskly otázky. Otázky, na které nebyl čas odpovědět.

,,Jak je na tom?" zeptala se Tygřice, ale naše učednice si ji nevšímala. Odhrnula sníh a hledala ten nejlepší klacík. 

,,Malotlapko, je Motýlice v pořádku?" Černotiny modré oči byly plné obav a strachu. Jako matka, která si porodem prošla a během něj umřela, nebýt Třešně, tak ji výkřiky připomínaly špatné vzpomínky.

,,Ano, a už mě nechte praco...." zarazila se, neboť našla právě ten jeden dokonalý klacík. Vzala ho do tlamičky a vypálila zpět do školky, že se snad za ní zapálila zmražená země. Cítila jen pohledy koček, které toužily, aby byla jejich kamarádka v pořádku. Avšak než stihla Malotlapka zmizet v doupěti, tak si všimla i svých rodičů a Hromtalpky, kteří ji sledovali s jistou hrdostí. Však Plamínka pomáhá rodit, já jen nosím klacky.- pomyslela si naštvaně, ale rychle zavrtěla hlavou. Plnila důležitou roli a jednou bude léčitelka sama, bez Plamínky. Ta myšlenka ji děsila, te%d ji její učitelka radila a kontrolovala, ale co bude jednou dělat, až tady nebude?

Podala klacík Plamínce. Ta ji zběžně pochválila a dala rodící matce kus dřeva, aby se do něj mohla zakousnout.

,,Drž ho, jak nejvíc můžeš a zatlač."