2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Úvod

V tmavém ostružinovém doupěti se svíjela v bolestech růžově zrzavá kočička s bílou náprsenkou. Nad ní se tyčila kočička, jejíchž srst v ranních paprscích Slunce, které pronikaly přes větvičky ostružiní, vypadala jako plameny ohně. Svými zelenýma očima pozorovala rodící matku a tlapkou ji prohmatávala břicho, aby zjistila, jak na tom koťata jsou. Kousek opodál se krčila tmavě hnědá až černá kočička s mrazivě modrýma očima. Chápavě pozorovala budoucí matku, stejnou bolestí si taktéž musela projít. Její dvě koťata, kočička a kocourek, nakukovali přes matčin ocas.

,,Mami, jak dlouho to ještě bude? Chci si ještě zdřímnout." zeptal se tmavě hnědý kocourek, jehož jantarová očka zářila ve stínu. Stínice ho něžně koncem ocasu plácla.

,,Stínokotě, chovej se slušně, Třešeň přivádí na svět koťátka...To nechceš mít kamarády na hraní?"

,,Ne, mám Hromkotě, nikoho dalšího nepotřebuji." zamručel a zaryl se své matce do kožichu čumáčkem napřed, aby ho nemohla dál poučovat a snad aby už neslyšel onen hluk.

,,Já se na nové kamarády těším! Zahrajeme si na lovce a myši!" vypískla mourovatá kočička vesele. Očka měla stejně mrazivé jako její maminka.

,,To si budeš muset ještě počkat než vyrostou. Bude trvat než otevřou oči a budou chodit." řekla a něžně své dceři olízla hlavu mezi ouškama. Přitulila ji k sobě a s oběma se otočila na druhou stranu, aby dala Třešni soukromí. Najednou do doupěte strčil hlavu zrzavý kocour s dlouhými vousky. V tlamičce držel mech, který byl nasátý ve vodě, že z něj lahodná tekutina kapala.

,,Plamínko, nesu ten mech. Jak se má Třešeň?" zamumlal kocour a položil mech vedle hlavy své družky. Ta děkovně zavrněla a začala ho olizovat. Dlouhovous se nervózně zadíval na břicho své milé a zaryl drápy do kapradí, které tvořilo část pelíšku. Plamínka si povzdechla a otočila své zelené oči k němu.

,,Může to trvat pár minut nebo i pár hodin. Běž si lehnout do Válečnického doupěte." řekla konejšivě a pohladila svého bratra ocáskem. Jednak ji trápilo, že byl její bratr vyčerpaný jako ježek na podzim, a druhak svou nervozitou pouze rušil svou družku a Stínici s koťaty.

,,Ale co když se něco stane a budeš potřebovat pomoc?"

,,Tak řeknu Bukvici, která hlídá tábor. Běž prosím tě, jinak nebudou mít tvé děti v čem spát." řekla a ukázala na kousky kapradí pod jeho packami. Dlouhovous vzdychl, schoval drápy a neochotně se vydal ven. Když tu Třešeň bolestně zakňučela a vykřikla jeho jméno. Válečník se hned otočil a došel k její hlavě. Láskyplně ji olízl hlavu mezi ušima. Plamínka ho chtěla znovu vyhnat, ale tu si všimla, že už se jedno z koťat dere ven. 

Ani ne po minutce se na světě objevil  zrzavý kocourek s dlouhými vousky a bílou náprsenkou. Plamínka ho opatrně vzala a dala ho jeho matce, aby ho očistila. Jemně se třepal, ale nevypadal, nemocně. Třešeň k němu natáhla hlavičku a začala ho olizovat dlouhými tahy. Ani ne za další minutku se na světě ocitlo i druhé kotě, malá světle zrzavá kočička s bílou náprsenkou. I ji dala Plamínka k bříšku mladé matky a oddychla si, že už další kotě na cestě není. Třešeň už dýchala klidněji a bolest ustupovala. Mladý pár se hrdě díval na svá koťata. Zrzavá léčitelka se protáhla, celou noc proseděla ve školce a cítila, že ji ztuhly svaly, potřebovala se proběhnout. Vstala a už už byla na cestě pryč.

,,Plamínko?" ozval se nejistý hlas Dlouhovousa. Podívala se na něj. V očích se mu odrážel strach.

,,Copak?"

,,Něco je s kocourkem." léčitelka si přičichla k zrzavému kotěti a zarazila se. Před chvílí, když ho podávala jeho matce, tak se ji zdál naprosto v pořádku. Ale teď na něm ulpíval zvláštní pach. Nikdy nic takového neviděla, přitiskla k němu čumáček a zjistila, že je studený. Třepal se a sípavě dýchal.