2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola třetí

Ráno bouřka ustoupila. Tábor byl zahalen v mlze a ze stromů padaly na zem kapičky rosy. V kruhu pod Velkou skalku seděl Dubový klan v tichosti, chyběla Lístka s koťaty a Modřínopacka, která skončila s velkou ránou na břiše, kvůli které nebude moc pokračovat životem válečnice. Stínice s Hromkotětem a Stínokotětem taktéž nebyli se svým klanem, krčili se v doupěti velitele. Družka Zjizveného se od svého odchodu ze školky nevrátila, a tak Slunečnice její koťata dovedla k ní. Naše hrdinka je od té doby, co vyšli ze školky nespatřila. Netušila co se stalo a jak se její přátelé mají.

 Malokotě seděla mezi svými rodiči a sledovala Velkou skalku, kde již čekal Trn. Jeho srst byla promočená a oči měl tmavé smutkem. Naše hrdinka si všimla, jak se mu třepou vousky. Každému byl zjevný jeho zármutek, ale i tak se snažil stát před Dubovými klidně.

,,Dubový klane..." jeho hlas se rozlehl po tiché mýtině. Všechny kočky k němu vzhlédly.

,,...Včera večer se stala strašlivá nehoda. Zjizvený měsíc..." Trn se zarazil a bylo na něm vidět, jak se snaží nabrat sílu vyslovit onu věc.

,,....On...Když jsme zaháněli Horské na jejich území..."

Mourovatý válečník se zadíval na své packy a zhluboka se nadechl. Pak opět vzhlédl ke svému klanu, který ho trpělivě pozoroval a čekal až vyřkne onu strašlivou novinu. Sice to ještě nebylo vyřčeno, ale každý tušil, co se mohlo osudného večera stát.

,,...Zjizvený měsíc spadl do Tiché propasti." řekl a z očí mu začaly téct slzy. Davem to zašumělo. Ozývaly se bolestné vzlyky a šokované výdechy. Naši hrdinku však napadla jediná otázka.Jak se mohl Dubový velitel octnout tak daleko od hranic Dubového klanu? 

,,Je to pravda. Bojovali jsme s Horskými poblíž jednoho z jejich lovišť...A oni zahnali našeho velitele až k propasti a nechali ho tam spadnout...Černovous se ho snažil zachránit, ale neuspěl." promluvil Ostříž a podíval se na černého kocoura s bílými vousky. Ten vstal a klidným hlasem pronesl: ,,Je tomu tak. Snažil jsem se našemu drahému veliteli pomoc, ale už bylo pozdě. Ani jeho devět životů mu nemohlo pomoct." 

Malokotě se dívala na onoho kocoura. Jeho slova byla vznešená, ale z nějakého důvodu z něj měla divný pocit, který ji ježil srst na zádech.

,,Prosím tedy Dubový klan, abychom dneska uctili památku Zjizveného měsíce. Každá kočka dnes stráví několik minut zde u skalky v tichosti a pomodlí se za našeho padlého velitele." rozhodl Trn.

,,A tímto ruším i trest Stínokotěte a Malokotěte. Věřím, že pochopili vážnost svých činů." dodal a seskočil ze skalky. Chystal se vydat ke školce za svou družkou, když ho zastavila Včelka. Její jasně světlá zrzavá srst byla kvůli dešti tmavá a těžká.

,,Trne, jak to bude s tvým velitelským ceremoniálem? Dubový klan nemůže zůstat bez velitele a zástupce." řekla a z davu se ozvalo souhlasné mumlání.

,,Zítra ráno, před východem Slunce, se vydám s Plamínkou k Nebeskému kameni, abych dostal 9 životů. Zastupovat mě bude Tmavopruh. Rozpouštím shromáždění" rozhodl směřujíc pryč od skalky. Jeho odchodem bylo vše uzavřené a kočky se vrátily ke svým povinnostem. Teda kromě Vrby, Ořecha a Lvího drápa s Tygřicí, ti se chtěli první pomodlit za svého padlého přítele. Malokotě popošla s rodiči k jednomu stromu, aby jim dali soukromí než i na ně přijde řada.

,,Je Zjizvený měsíc teď u Duchovního klanu?" zeptala se svých rodičů.

,,Ano, je s ostatními válečníky, kteří už nejsou s námi." 

,,Bude na celý Dubový klan dohlížet z výšky." mňoukla Třešeň a olízla své dceři hlavičku, aby ji utěšila. Smrt velitele zasáhla srdce všechny válečníky. Zjizvený znamenal pro mnoho z nich jistotu, ano byli tu členové, kteří ještě zažili Tichou hvězdu, ale ta na sklonku svého života byla křehká a slabá. Dokonce posledních pár měsíců nevycházela ze svého doupěte a vykašlávala krev, kterou museli čtyřikrát do dne uklízet. Po její smrti kočky doufali, že se do vedení klanu dostane silná kočka, jako byl Zjizvený, a bude se o klan starat několik let. Proto všechny šokovalo zjištění, že jejich velitel zemřel po pouhém roce a čtvrť.

...

Malokotě seděla ve školce a sledovala tři malá koťata. Lístka tiše oddychovala a snažila se dohnat chybějící spánek. Její děti se proplétaly v pelíšku. Kmenokotě a Světlokotě prozkoumávali soví pírko, které jim donesl jejich otec. Růžokotě se doplazila k naší hrdince a zamrkala na ni svýma krásnýma očima. Bylo to právě dneska, co otevřela očka.

,,Ty jsi veliká! A jaký máš ohnivou srst!" 

,,Děkuji a ty máš moc hezká očka." zasmála se a natáhla se ke vchodu, kde se nacházela mechová kulička. Napíchla ho na drápek a hodila to Růžokotěti. Krémová kočička s bílou náprsenkou a tmavými pruhy vyskočila a chytla kuličku. Skutálela se k ocasu Lístky a vyskočila na packy. Pak odkopla kuličku mechu směrem k ní. Malokotě se skrčila a vyčkala až se kulička ocitla kousek od ní a skočila po ní, jak na nějakou kořist. Tuto loveckou techniku ji ukázal Kaštan a Lištička. Brzy se k nim připojil i Kmenokotě a Světlokotě.

Když zapadlo Slunce, tak Lístčiny děti už chrupkaly u své maminy. Do školky  se vrátila Stínice se svými dětmi. Již nebrečela, ale Malokotě si všimla, že v očích už neměla jiskru. Beze slova ulehla do svého pelechu a zavřela oči. Hromkotě došla k naší hrdince, která se k ní hned přitulila a olízla soucitně ouška.

,,Jak ti je?"

,,Už je mi lépe. Chybí mi táta, ale vím, že je s Duchovním klanem." řekla snažíc se znít normálně, ale Malokotě si všimla jejího smutného podtónu. Hromkotě unaveně došla ke své matce a přitulila se k ní. Stínokotě seděl ve vchodě do školky a sledoval tmavý tábor. Zrzavá kočička k němu došla.

,,Zjizvený se na tebe bude dívat z Duchovního klanu, tím jsem si jistá."

,,Já vím...Ale já ho chci tady, vedle mě...Není to fér!...není, není, není!!!.....Byl to ten nejúžasnější kocour na světě a já mu nebudu moct nikdy ukázat jak lovím a bojuji. Už nikdy mě nenaučí své techniky...Už nikdy ho neuvidím......"hlas se mu zlomil a z očích mu začaly téct slzy. Malokotě se k němu přitulila a nechala ho vyplakat se jí na rameno. Netušila, co by dělala v jeho pozici. Dlouhoocas tu byl vždy pro ni a nedovedla by si představit, že by se jednou nevrátil z boje.

,,Všechno bude dobré, slibuji." mňoukla tiše.