2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola dvanáctá

V doupěti léčitelky to vonělo různými bylinkami. Malotlapka se zhluboka nadechla a snažila se nějaký pach identifikovat. Směs byla však moc silná. Včelka se posadila a podívala se na svou učednici. Její rána na rameni byla stále namazaná česnekovou směsí. Naše hrdinka věděla, že to nesmí prodlužovat, Plamínka se na onu ránu musí, co nejdříve podívat. 

,,Copak jsi mi chtěla říct?"

,,Přemýšlela jsem...hodně. Od smrti....Myslela jsem si, že se mám stát válečnicí, ale popravdě...se mi ten sen vypařil. Nevím, jak to vysvětlit, ale... Už mě nebaví hlídky...A lov je pro mě jen povinnost...Necítím už lásku k práci válečnice jak předtím...." Včelka ji přerušila tím, že ji na pusu položila konec ocasu.

,,Dnes jsem byla svědkem něčeho výjimečného...Malotlapko...Tebe je pro válečnictví škoda...Narodí se spousta skvělých válečníků, ale jen jeden skvělý léčitel...A takové věci se nepřehlíží. Máš talent, následuj ho."

,,Ale to pak nebudete má učitelka?!" naší hrdince stekla slza po tváři. Měla ji ráda.

,,Já vím, ale Dubový klan může mít jednu z nejlepších léčitelek...O něčem takovém nemůžu rozhodovat...Musíš následovat svůj osud." 

Včelčiny modré oči byly plné smutku. Malotlapka z ní cítila, jak ji bolí srdce. Ale to nebylo jediné, Včelka na ni byla hrdá. V jejich bolestných očích se třpytila i radostná jiskra.

,,Takže se na mě nebudete zlobit, když..."

,,Na tebe nikdy. Jsi ta nejúžasnější učednice a já jsem ráda, že jsem tě mohla naučit základy." zavrněla a přitiskla ji na čelo studený čumáček.

,,Můžu?" zvenku doupěte se ozval hlas léčitelky.

,,Ano!"

,,Dobře, Malotlapko běž se najíst. Včelko já ti zkontroluju tu ránu..."

,,To nebude potřeba." řekla naše hrdinka a podívala se rozhodně na zrzavou kočičku bez jedné nohy.

,,Jak to? Včelka nemá hlubokou ránu a díky té masti, co jsi dala bude zítra ráno připravená jít z tábora ven, takže by sis měla odpočinout na zítřejší výcvik."

,,Já jsem se rozhodla...a Včelka mě v tom podpořila..., že se chci stát léčitelkou." pousmála zrzavá učednice. Plamínka se zarazila a sledovala ji. V jejích očích se mihlo cosi, čemu naše hrdinka nerozuměla. Myslela si, že bude nadšenější.

,,Opravdu? Jsi si jistá?"

,,Ano, chci být léčitelka Dubového klanu!"

Plamínka ji chvilku sledovala. A pak se stalo něco zvláštního. Malotlapka slyšela, jak říká: Tak proto musel zemřít. Ale Dubová léčitelka neotevřela pusu. 

,,Proč?" zeptala se ji napřímo.

,,Co?" Plamínka překvapeně natočila hlavu na stranu. Zvědavě naši hrdinku pozorovala. Malotlapka zavrtěla hlavou.

,,Ale nic...Půjdeme zkontrolovat tu ránu?"

,,Dobře..." Plamínka si ji ještě jednou od špiček uší po konec jejího ocasu prohlédla a pak se otočila na zraněnou válečnici.

,,...Až to dokončíme, tak zajdeme za Trnovým měsícem a oznámíme mu onu novinu." Malotlapka jen přikývla a přidala se ke své nové učitelce. Plamínka ji začala na Včelčině malé ráně důležité věci. Malotlapka ji pozorně poslouchala a snažila se všechno si zapamatovat. Včelce však po minutě začalo vadit, že si z ní udělali učící nástroj, protože bylo nudné sedět celou dobu na místě a nedělat absolutně nic. Včelka byla kočka činu.