Tajemství zapomenuté duše

Kapitola 10: Lovci a oběti

Cesta zpět do vesnice byla tichá. Sarah svírala volant, její oči zaměřené na úzkou silnici, která se vinula mezi temnými stromy. Veronica seděla vedle ní, napjatá jako struna, ruce sevřené v klíně. Ani jedna z nich nemluvila, ale vzduch v autě byl těžký, jakoby naplněný neviditelným tlakem, který rostl s každým kilometrem. Les je obklopoval ze všech stran, vysoké stromy tvořily hustou hradbu, která je dusila.

„Myslíš, že Henry říkal pravdu?" prolomila Veronica ticho. Její hlas zněl téměř neslyšně, jakoby se bála, že něco probudí.

Sarah zaváhala. „Nevím. Ale něco na tom bylo. Ta vesnice... ta smrt... Emilie. Všechno je to propojené."

Veronica si nervózně pohrávala s pramínkem vlasů. „A pokud je to pravda? Pokud tady opravdu existuje nějaká... dohoda? Co budeme dělat?"

„Zjistíme, kdo za tím je," odpověděla Sarah pevně. „Ať už je to kdokoliv, nenechám, aby někdo další skončil jako Emilie."

Jakmile dorazily do vesnice, byla už noc. Ulice byly opuštěné, jen sem tam v okně blikalo slabé světlo. Sarah zastavila auto u malého náměstí a obě ženy vystoupily. Vesnice působila jinak než během dne – jako by byla ostražitá, sledovala je z každého stínu.

„Kam teď?" zeptala se Veronica tiše.

Sarah se rozhlédla. „Musíme mluvit s někým, kdo ví víc. Henry naznačil, že jsou mezi námi lidé, kteří o tom vědí. Třeba starosta, nebo někdo z rady. Někdo musí mít odpovědi."

Pomalu se vydaly směrem ke starostovu domu. Byl to největší dům ve vesnici, stojící na konci dlouhé ulice lemované stromy. Cesta k němu byla temná, jen slabé pouliční lampy vrhaly tlumené světlo na opadané listí, které šustilo pod jejich kroky. Obě cítily, jak se napětí stupňuje s každým krokem.

Když dorazily k domu, Sarah zaváhala. Dům byl tichý, téměř příliš tichý. Přesto cítila, že něco není v pořádku. Veronica udělala krok vpřed, ale Sarah ji zastavila. „Počkej," zašeptala. „Něco tady nehraje."

V tu chvíli se dveře domu náhle otevřely. Ve dveřích stál starosta, muž středního věku s tvrdým výrazem v obličeji. Jeho oči se zúžily, když spatřil Sarah a Veronicu. „Co tady děláte?" zeptal se ostře.

„Musíme s vámi mluvit," řekla Sarah klidně, ale odhodlaně. „O Emilii. O tom, co se tu děje."

Starosta se napjal. „O čem to mluvíte? Emilie zemřela. Je to tragédie, ale..."

„Zemřela kvůli tomu, co se tady děje už stovky let," přerušila ho Sarah. „Víme o dohodě. Víme, že tady někdo obětuje lidi."

Starostova tvář se stáhla do masky naprosté nehybnosti. Chvíli jen stál, jakoby zvažoval, co říct, ale nakonec ustoupil stranou. „Pojďte dál," řekl chladně.

Sarah a Veronica si vyměnily pohled, ale nakonec vstoupily dovnitř. Atmosféra uvnitř domu byla stejně napjatá jako venku. Starosta je vedl do pracovny, kde byly stěny pokryté knihami a starými mapami vesnice. Zavřel za nimi dveře a zůstal stát u okna.

„Co jste zjistily?" zeptal se s ledovým klidem.

Sarah se postavila přímo proti němu. „Henry nám řekl o tom, co se tu děje. O dohodě s temnotou, která si vyžaduje oběti. Emilie byla jednou z nich. A my chceme vědět, kdo za to může."

Starosta si ji chvíli mlčky prohlížel. „Henry měl držet jazyk za zuby," zamumlal a pak si unaveně povzdechl. „Takže už to víte. Ano, je tu dohoda. Ale ne tak, jak si myslíte. Nejde jen o oběti. Je to něco mnohem hlubšího."

Veronica se na něj zamračila. „Hlubšího? Vy mluvíte o vraždách."

„O ochraně," opravil ji starosta. „Tato vesnice byla kdysi na pokraji zkázy. Nemoci, hladomor... vše se změnilo, když jsme přijali dohodu. Těch několik obětí... to je malá cena za to, že vesnice přežije."

Sarah ucítila, jak jí tělem projela vlna vzteku. „To nemůžete myslet vážně. Kolik lidí ještě zemře kvůli vaší ‚ochraně‘?"

Starosta se odvrátil a zadíval se z okna. „Nechápeš to. Nemůžeme to zastavit. Ani kdybychom chtěli."

„Takže nic neděláte," prohlásila Sarah. „Jen necháváte lidi umírat."

„Není to tak jednoduché," řekl starosta chladně. „Jsou tu lidé, kteří to celé řídí. Mocní lidé. Já jsem jen malá součástka ve větším stroji. Pokud se pokusíme něco změnit, oni nás zničí."

Veronica sevřela ruce v pěst. „Kdo jsou ti lidé?"

Starosta mlčel.

Sarah udělala krok vpřed, její hlas ostrý jako břitva. „Řekněte nám, kdo je za tím. Jinak to zjistíme sami."

Starosta se na ni podíval s výrazem plným smutku a rezignace. „Nebudete muset hledat dlouho. Oni už vědí, že jste blízko. A přijdou si pro vás."

Ticho v místnosti bylo tak husté, že by se dalo krájet. Pak starosta znovu promluvil, tentokrát tišeji: „Až přijde čas, zjistíte, kdo jsou lovci... a kdo oběti."

Sarah cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.