Tajemství zapomenuté duše

Kapitola 17: Tajemství chrámu

Chrám byl teď ponořený v novém, jemném světle. Vzduch, který před chvílí pulsoval temnou energií, byl nyní klidný a téměř příjemný. Veronica a Sarah stály uprostřed místnosti, vyčerpané, ale svým způsobem očištěné. Přes všechen strach, bolest a nebezpečí cítily, že udělaly něco důležitého – že se postavily temnotě, která po staletí dřímala v tomto místě.

„Myslíš, že je pryč nadobro?“ zeptala se Sarah potichu, hlas jí stále zněl dutě v uších, jako ozvěna událostí, které právě prožily.

Veronica přikývla, ale váhala. „Cítím, že jsme ho zahnaly, ale vím, že některá tajemství přetrvávají i za hranicemi smrti. Ten démon, ať už byl kdokoliv, tady zanechal stopu. A něco mi říká, že tohle místo skrývá ještě více, než jsme zatím pochopily.“

Sarah pohlédla na kamennou desku uprostřed místnosti. Na jejím povrchu byly vyryté starodávné symboly, teď již neškodné a vyhaslé. Přesto ji znepokojovalo, jak se její prsty samovolně natáhly, aby se jich dotkla. A jakmile se jejích prstů dotkl chlad kamene, cosi se v její mysli rozechvělo – vzdálená vzpomínka, obraz, který nedokázala zařadit.

„Henry... říkal, že zde našel nějaké texty,“ zašeptala a setřela prach, který pokrýval část desky. Pod ním se objevily další rytiny, skryté, ale zdánlivě klíčové. „Možná že tato deska nese odpovědi, které potřebujeme.“

„Odpovědi?“ podivila se Veronica. „Není nám už jasné, co tady ten démon dělal? Zničily jsme ho, Sarah. Měly bychom odejít, dokud můžeme. Možná to tady patří něčemu, čemu bychom nerozuměly, a je lepší se neptat.“

Sarah ale zavrtěla hlavou. „Nemůžu odejít, aniž bych věděla pravdu. Cítím, že mě k tomu něco nutí. Něco silnějšího než strach.“

Veronica vzdychla, ale její pohled změkl. „Dobře, Sarah. Tak co navrhuješ?“

Sarah se sklonila k desce a začala opatrně přejíždět prsty po symbolech. Všechny měly zvláštní tvar, ale jeden z nich upoutal její pozornost – vytesaný obraz oka, které se zdálo, že je plné života. Pomalu na něj přitiskla dlaň, a když tak učinila, celá místnost se zatřásla. Kamenné stěny se pohnuly a zdálo se, že starý mechanismus v útrobách chrámu ožil.

„Sarah, co to děláš?“ vykřikla Veronica, ale než stihla ustoupit, část podlahy se s temným hřměním začala propadat. Objevila se úzká chodba vedoucí do hlubin pod chrámem. Z temného otvoru vystupoval slabý proužek světla, teplý a zlatavý.

Obě dívky stály chvíli bez hnutí, váhající, ale zvědavost je přemohla. Beze slova se Sarah a Veronica chytily za ruce a společně vykročily do neznámé chodby. Cesta byla úzká a stěny vlhké, jakoby nikdy nespatřily denní světlo. Světlo, které je vedlo, zesilovalo a bylo jasné, že k něčemu míří.

Na konci chodby se otevřel prostor, který nečekaly. Místnost byla malá, ale stěny byly vyzdobeny složitými malbami, jež představovaly krajinu, kterou nikdy předtím neviděly – temné lesy, vysoké hory a v pozadí zvláštní chrám, připomínající ten, ve kterém právě byly. Ale tento byl jiný, čistý, a kolem něj stáli lidé, jejichž tváře zářily nadpozemským světlem.

Uprostřed místnosti, na kamenném podstavci, ležela kniha. Byla stará a její desky byly pokryté ornamenty, které připomínaly symboly na desce, kterou našly nahoře.

„Tohle je to, co Henry hledal,“ zašeptala Sarah, oči upřené na knihu. „Tohle je to tajemství chrámu.“

Veronica ji sledovala, váhala. „Je to moudré? Ta kniha… možná právě ona přitahovala tu temnou sílu.“

„Možná, ale pokud nepochopíme její význam, můžeme se ocitnout v ještě větším nebezpečí,“ odpověděla Sarah pevně. Natáhla se a knihu zvedla, přičemž ucítila, jak jí z rukou začala sálat zvláštní síla. Když ji otevřela, uviděla nápisy psané cizím, dávným písmem, ale jakmile se na ně soustředila, začala jim rozumět.

„Je to příběh…“ pronesla tiše, zatímco Veronica napjatě poslouchala. „Příběh o lidech, kteří kdysi chrám obývali a zasvětili ho síle světla. Věřili, že je ochrání před temnotou, ale někdo z jejich středu zradil. Někdo použil temná kouzla k vlastnímu prospěchu a přivolal sem toho démona.“

Veronica se zachvěla. „To znamená, že tohle místo bylo kdysi svaté, ale proměnilo se kvůli temnotě uvnitř člověka.“

Sarah přikývla, oči stále upřené na stránky. „Píše se tu, že jen ti, kteří znají pravdu, mohou tuto kletbu prolomit. Musíme tuto knihu ochránit, Veronica. Je klíčem k obnově tohoto místa, k očištění od všech hrůz.“

Veronica ztěžka polkla. „A co když se mýlíme? Co když otevřením této knihy znovu přivoláme tu temnotu?“

Sarah pevně sevřela knihu v rukou a podívala se na Veronicu s odhodlaným výrazem. „Už jsme ji přemohly jednou. Pokud se vrátí, najdeme způsob, jak ji zahnat znovu. Ale nemůžeme žít ve strachu. Musíme zjistit, co se tu stalo, a obnovit rovnováhu tohoto místa.“

Po chvíli ticha Veronica přikývla. „Dobrá. Budeme tu knihu chránit a zjistíme, co se dá. Ale Sarah… odteď půjdeme vždy společně. Už žádné tajemství.“

Sarah se usmála a pevně stiskla Veroničinu ruku. „Ano. Společně.“

Obě dívky vykročily zpátky do chrámu, tentokrát však jejich kroky nebyly naplněné strachem. Věděly, že je čeká náročná cesta plná neznámých pravd a zkoušek. Ale s odhodláním a vědomím, že už nikdy nebudou samy, byly připraveny čelit čemukoliv.

Ve vzduchu za nimi zůstal slabý záblesk světla, jako ozvěna dávných obřadů, jež toto místo kdysi naplnily ochranou a mírem. A kdesi v dálce se zdálo, že samotný chrám oddechuje úlevou.