Tajemství zapomenuté duše

Kapitola 16: Slova proti temnotě

Místnost se otřásala, jak Veronica hlasitě četla ze starého svitku, zatímco se démonovy stíny svíjely a natahovaly kolem nich. Slova z jejího úst pronikala vzduchem jako ostré čepele a jejich ozvěna se odrážela od kamenných zdí, jež jako by na okamžik ožila mocí dávných kouzel.

„Illum venias ex tenebris… Et lux vincat umbras!“ Veronica pokračovala a její hlas nabíral na síle, i když se jí ruce třásly. Odhodlání v jejích očích se střetlo s démonovou nenávistnou tváří, která se nyní rozplynula do temného přízraku visícího nad oběma dívkami.

Démon se ale nezalekl. „Myslíš si, že mě můžeš zahnat starými slovy mrtvých?“ jeho hlas zněl jako dunění hromu a každé slovo bylo prodchnuté pohrdáním.

Sarah mezitím svírala kamennou desku s nápisem a šeptem opakovala Veroničina slova. Ucítila, jak jí chlad proniká kůží, ale vnímala, že skrze její tělo proudí síla, která jí dodávala odvahu. „Nevzdáme se. Už ne,“ zašeptala si pro sebe, ačkoliv její slova demon zjevně slyšel.

Démon natáhl svou beztvarou paži a v jediném pohybu smetl Veronicu na zem. Její tělo tvrdě dopadlo a svitek jí vypadl z rukou, stočil se a zastavil se na podlaze, kousek od Sarah. Veronica se pokusila zvednout, ale její paže byly jako z olova, zatímco démonova energie na ni doléhala s drtivou tíhou.

„Veronico!“ vykřikla Sarah, ale její přítelkyně jen pomalu přikývla a naznačila jí, aby pokračovala. Sarah popadla svitek, zvedla ho a stiskla ho tak pevně, až jí zbělely klouby.

V hlavě se jí vynořily vzpomínky – na Henryho, jeho varování, jeho naléhání, že chrám skrývá něco, co by mělo zůstat navždy zapomenuto. Ale teď byla Sarah zde a chápala, že Henry možná věděl víc, než si kdy připustila. Odhodlaně začala číst z místa, kde Veronica přestala.

„Omnia tenebrae… submittantur lumine!“ S každým slovem, které Sarah vyslovila, ucítila, jak jí síla a světlo zaplavují žíly a zahání chlad démonovy přítomnosti.

Démon zařval a jeho rudé oči se divoce zablýskly. Bylo to, jako by pocítil bolest – nebo něco, co mu bylo cizí a nepochopitelné. „Tohle nemá smysl!“ křičel a stíny kolem něj se začaly zmítat. „Vy jste jen smrtelné děti, nemáte tu žádnou moc!“

Ale jeho slova ztratila účinek. Sarah ucítila, jak jí mysl naplňuje odhodlání, které přehlušovalo její strach. „Možná jsme jen smrtelné,“ pronesla pevným hlasem, „ale máme něco, co ty nikdy nepochopíš.“

Démon se na ni zamračil, jeho oči ztratily na jasu a v jeho výrazu se poprvé objevil náznak nejistoty. „A co by to mělo být?“

„Víru,“ odpověděla Sarah prostě a pokračovala ve čtení ze svitku.

Slova z jejího úst se změnila v zářivé plameny světla, které se vznášely kolem místnosti jako záblesky hvězd. Veronica, stále otřesená, se pomalu postavila na nohy a připojila se k Sarah, když spolu začaly odříkávat verše ze svitku, jejich hlasy se spojily v jedinou silnou ozvěnu.

„In lumine veritas. In tenebris nullum refugium!“ Obě dívky křičely naráz a jejich slova se otiskla do stěn, které se začaly třást, jako by celé místo odpovídalo jejich síle.

Démonova postava začala blednout, jako by ho světlo zraňovalo. Jeho temná energie kolísala, až se jeho beztvaré tělo zdálo průsvitné. Přesto se však nevzdával. „Tohle místo… je moje! Vy nemůžete…“

Veronica se odhodlaně postavila přímo proti démonovi, svitek stále v ruce. „Ne, už není. Tohle místo patřilo světlu, než ho někdo zničil. Ale my ho můžeme obnovit.“

Sarah se na Veronicu podívala s novou nadějí, kterou před chvílí ani nečekala. Věděla, že mají sílu překonat temnotu, která po tak dlouhou dobu dusila toto místo.

Démon vycítil, že prohrává. S posledním zoufalým pokusem se rozpřáhl a zamířil svou paži přímo na Veronicu, snažil se naposledy udeřit. Ale Sarah mu skočila do cesty, držela svitek jako štít, a z jejích úst zaznělo poslední mocné zaklínadlo.

„Fiat lux!“

Záblesk světla naplnil místnost, oslepující zář prorazila temnotu jako oheň a démon se rozpadl na černé prachové úlomky, které se rozptýlily do prázdna. Jeho výkřik pomalu slábl, až se úplně vytratil. Zůstalo jen ticho – hluboké, čisté a klidné ticho, které naplnilo chrám tak, jak si ho dívky pamatovaly jen matně z příběhů.

Veronica a Sarah stály uprostřed místnosti, zcela vyčerpané, ale v jejich očích se zračil triumf. Chrám, kdysi pohlcen temnotou, teď znovu dýchal klidem. Symboly na stěnách, které dříve pulsovaly temnou energií, vyhasly a změnily se ve staré, neškodné rytiny.

Sarah se podívala na Veronicu, v očích měla slzy, ale tentokrát to nebyly slzy strachu. „Myslíš, že je konec?“

Veronica přikývla a sevřela její ruku. „Myslím, že jsme ho zahnaly.“

Obě dívky se podívaly na kamennou desku a svitek, který nyní ležel na podstavci. Připadalo jim, že se na ně dívají zrcadla dávných obřadů a lidí, kteří se kdysi odvážili vstoupit do temnoty a bojovat s ní. A přestože cesta ven byla stále nejistá, Veronica a Sarah věděly, že společně mohou čelit čemukoli, co je ještě čeká.

Když se pomalu otočily a vydaly se k východu, chrám zůstal za nimi v tichém pokoji, naplněný zbytkem světla, které vybojovaly z temnoty.