Tajemství zapomenuté duše

Kapitola 19: Volba mezi světlem a temnotou

Když Veronica a Sarah vstoupily do ruin, jejich srdce bila v dokonalém souznění – směs odvahy, strachu a odhodlání je hnala vpřed. Uvnitř ruin našly úzkou chodbu, která vedla do podzemí, jako by místo bylo stvořeno k tomu, aby uchovávalo svá tajemství v těch nejtemnějších hlubinách.

Chodba byla chladná, vzduch zde voněl zatuchlinou a prachem. Staré kamenné schody se zdály nekonečné, a když konečně dorazily na dno, ocitly se v prostoru, který byl překvapivě otevřený. Stály v místnosti, kde kamenné sloupy podpíraly strop zdobený prastarými symboly. Uprostřed místnosti se nacházel oltář, na němž spočívala maska, jejíž povrch se leskl, jako by byla pokryta temným sklem. Okolo ní se svíjely stíny, které jako by žily vlastním životem.

Veronica k oltáři pomalu přistoupila, oči upřené na masku. Cítila, že tento předmět, ať už byl jakýkoliv, má moc, která je svádí a láká. Zároveň jí však cosi v hlavě křičelo, aby se držela dál.

„Sarah, tohle je to, co chrám chránil,“ zašeptala Veronica.

Sarah přikývla a v jejích očích bylo odhodlání. „Je to důvod, proč nás Henry varoval. Ale také důvod, proč tu musíme být. Musíme to pochopit.“

Náhle maska začala pomalu zářit temným světlem a obě dívky ucítily, že nejsou samy. Z temnoty místnosti se před nimi zformovala známá postava – démon, kterého už jednou porazily. Tentokrát však nebyl jen přeludem, ale plně přítomný, jeho rudé oči planuly jako dvě ohnivé pochodně.

„Vy dvě jste opravdu nepoučitelné,“ zasyčel démon. „Přišly jste tak daleko, jen abyste pochopily, že veškerá snaha je marná. Pravda vás pohltí, stejně jako pohltí světlo v tomto místě.“

Sarah stiskla Veroničinu ruku a postavila se před něj. „Nejsme tu proto, abychom se tě bály,“ řekla pevně. „Jsme tu, abychom ukončily to, co jsi započal. Přestaň se skrývat za lží a řekni nám pravdu!“

Démon se zasmál a jeho smích zněl jako ozvěna bouře, která se odrážela od zdí. „Pravdu? Dobrá tedy, zasloužíte si ji. Jsem stín tohoto místa, ztělesněním temnoty, která zde byla probuzena už před staletími. Vaše přítomnost jen znovu otevřela rány, které neměly být nikdy zahojeny.“

Veronica sevřela ruce v pěst. „Ale proč? Proč jsi vázán na tohle místo?“

„Kdysi dávno,“ začal démon tiše, „bylo toto místo svatyní světla. Ale lidská chamtivost, touha po moci a nevědomost jej změnily. Jeden z kněží, který sloužil v chrámu, byl posedlý tajemstvím nesmrtelnosti a sám probudil síly, kterým nerozuměl. Zničil vše kolem sebe – a zanechal jen temnotu, do které jsem se narodil já.“

Sarah pochopila, že tento démon není jen stínem, ale také připomínkou lidských chyb. „A ty jsi proto navždy vázán na toto místo,“ řekla soucitně, „nemůžeš odejít, protože jsi částí této kletby.“

„Ano,“ odpověděl démon a jeho hlas náhle zněl zlomeně. „A já čekám, že jednoho dne někdo přijde a nabídne mi svobodu, nebo alespoň konec. Ale vy jste příliš slabé na to, abyste takovou volbu udělaly.“

Veronica vzala odvahu a vykročila k oltáři, kde maska stále zářila temným světlem. „Co kdybychom měly jinou možnost?“

Démon přimhouřil oči. „Jakou možnost myslíš?“

Veronica pohlédla na Sarah a ta přikývla, jako by věděla, na co její přítelkyně myslí. „Můžeš být osvobozen – pokud přijmeš světlo. Pokud dovolíš, aby světlo přemohlo tvou temnotu, můžeš najít konečný klid.“

Démon zaváhal, jeho tvář byla plná bolesti a vzteku. „Světlo?“ zašeptal opovržlivě. „Vy si myslíte, že mě světlo může osvobodit?“

Sarah, povzbuzená odvahou své přítelkyně, se přiblížila k Veronice. „Není to o světle samotném, ale o volbě. Můžeš se rozhodnout, že zlo, které tě formovalo, nezvítězí.“

Chvíli bylo v místnosti naprosté ticho, jen temná záře masky se stále třpytila a tančila ve stínech. Démon se díval na masku, jako by si uvědomoval její význam. Nakonec promluvil.

„Pokud se rozhodnu přijmout světlo,“ začal, „musíte přijmout můj osud. Můj konec může znamenat váš začátek, ale i vaši zkázu.“

Veronica a Sarah si vyměnily pohledy a obě přikývly. Přistoupily k oltáři a společně se dotkly masky. Záře z ní najednou zesílila a místnost byla zaplavena světlem, které prořízlo temnotu, jež zahalovala démonovu postavu.

Démon zavřel oči a poprvé v jeho tváři obě spatřily výraz klidu. „Děkuji vám,“ zašeptal, než jeho postava pomalu začala mizet ve světle, jako by se rozpouštěla do prázdna.

Světlo nakonec ustalo a místnost potemněla, ale bylo to jiné než předtím. Temnota už nebyla děsivá, byla klidná, vyrovnaná. Z oltáře zmizela maska, ale v místnosti zůstal jemný pocit pokoje.

Obě dívky stály tiše, vyčerpané, ale naplněné pocitem úlevy. Veronica pohlédla na Sarah, oči jí zářily novým pochopením. „Myslíš, že jsme to opravdu dokázaly?“

Sarah se usmála. „Myslím, že ano. A možná jsme udělaly víc, než jen to.“

Když vyšly ven z ruin, první sluneční paprsky je zahřály na tvářích a les kolem nich vypadal jasnější a klidnější než kdy dřív. Obě věděly, že cesta, kterou prošly, je navždy změnila, ale také cítily, že temnota, která je pronásledovala, ztratila svou moc.

Byly volné – a svět, který je čekal, byl zase plný světla.