Tajemství zapomenuté duše

Kapitola 12: Temné plány

Sarah a Veronica stály v temnotě lesa, naslouchajíc tichu, které působilo mnohem hrozivěji než zvuky pronásledování. Stromy kolem nich se tyčily jako černí strážci, připomínající, že jsou stále ve světě, kde platí pravidla, která teprve začínají chápat.

„Co teď?“ zašeptala Veronica, její hlas slabý, skoro přidušený strachem. „Nemůžeme utíkat věčně.“

Sarah se zhluboka nadechla a pohlédla do hlubin lesa. „Musíme najít někoho, kdo nám může pomoci. Starosta říkal, že jsou tu lidé, kteří to celé řídí. Pokud najdeme jejich slabinu, možná je můžeme zastavit.“

Veronica si nervózně pohrávala s prstýnkem na ruce, její dech se zrychloval. „A co když to nejde? Co když jsou opravdu nezastavitelní, jak tvrdil starosta?“

„Musíme to zjistit. Není jiná možnost,“ řekla Sarah odhodlaně. V jejím hlase bylo víc síly, než skutečně cítila, ale musela zůstat pevná. Musela věřit, že mají šanci.

Les před nimi byl temný a nehostinný, ale zároveň je lákal – jako by tam v hlubinách čekala odpověď. Sarah se rozhlédla, uvažujíc, kterým směrem se vydat. Její myšlenky byly přerušeny vzdáleným zvukem – praskání větviček pod těžkými kroky.

„Přicházejí,“ šeptla Veronica s vyděšeným pohledem.

Sarah zareagovala okamžitě. Popadla Veronicu za ruku a táhla ji k nejbližšímu úkrytu – hustému houští na kraji lesa. Klečely mezi nízkými větvemi, přitisknuté k zemi, zatímco kroky lovců se přibližovaly. Byl to zvuk, který nesl neúprosnou sílu, každý krok byl jako úder bubnu oznamujícího příchod zkázy.

Stíny postav se vynořily na okraji lesa. Sarah se neodvažovala nadechnout, její oči byly upřené na postavy, které procházely kolem, jen pár kroků od jejich úkrytu. Bylo jich víc než jen jedna – jejich siluety byly nejasné, zahalené ve tmě, ale jejich přítomnost byla hmatatelná. Těžký, tíživý vzduch je obklopoval, jako by s sebou nesli samotnou temnotu.

Lovci.

Zastavili se. Jeden z nich, vyšší než ostatní, zvedl hlavu a nasál vzduch, jako by cítil jejich přítomnost. Sarah v duchu prosila, aby je neobjevili, její srdce bilo tak rychle, že si byla jistá, že to musejí slyšet. Napětí bylo nesnesitelné, když se lovcovy oči zastavily přímo na místě, kde se skrývaly.

Pak se lovec pomalu otočil a pokračoval dál, krok za krokem, až jeho kroky znovu zmizely ve tmě. Sarah si konečně dovolila nadechnout. Ruce se jí třásly, ale snažila se uklidnit. Musely být opatrnější. Lovci byli všude a věděli, že jsou blízko.

„Musíme najít Henryho,“ řekla Sarah tiše, když se konečně vynořily z úkrytu.

„Henry?“ Veronica se na ni zmateně podívala. „Ale... on už nám pomohl. Co ještě může udělat?“

Sarah zavrtěla hlavou. „Nevím, ale on ví víc, než nám řekl. Musí. Možná je to poslední, co nám zbývá, ale musíme to zkusit.“

---

Vesnice byla pod rouškou noci tichá a neklidná. Ulice, které za dne působily ospale, teď vypadaly jako opuštěná bojiště. Každé světlo v oknech bylo zhasnuté, jako by se všichni vesničané schovali před tím, co číhalo ve tmě.

Sarah a Veronica kráčely rychle, každou chvíli se ohlížely přes rameno. Henryho dům stál na konci jedné z postranních ulic, starý a omšelý, stejně jako jeho majitel. Když dorazily ke dveřím, Sarah několikrát silně zaklepala, zatímco Veronica nervózně kontrolovala okolí.

Dveře se po chvíli otevřely a ve škvíře se objevil Henry. Jeho obličej byl ztuhlý, jeho oči ostražité. „Co tady děláte? Říkal jsem vám, abyste se držely dál,“ zavrčel tlumeně.

„Musíme s tebou mluvit,“ řekla Sarah nekompromisně a vklouzla dovnitř dřív, než Henry mohl protestovat. Veronica ji následovala.

Henry si povzdychl a zavřel za nimi dveře. „Chcete zemřít?“

„Chceme vědět pravdu,“ řekla Sarah. „Víme, že jsi nám neřekl všechno. Starosta nám řekl o dohodě, o tom, že za tím stojí mocní lidé. Potřebujeme vědět víc.“

Henryho obličej se zachmuřil. „Řekl vám víc, než měl,“ zamumlal. „Ale i kdybych vám řekl všechno, nic to nezmění. Ty síly, o kterých mluvíme, nejsou z tohoto světa. Nikdo je nedokáže zastavit.“

„Musí být něco, co můžeme udělat,“ naléhala Veronica. „Nemůžeme jen čekat, až nás najdou.“

Henry na ně zíral, jeho výraz byl plný hořkosti a strachu. „Chcete vědět pravdu? Dobře. Ale nebude se vám líbit.“ Přešel ke staré dřevěné skříni v rohu místnosti a vytáhl z ní zažloutlou mapu vesnice. Rozložil ji na stůl před ně.

„Tahle vesnice stojí na místě, které bylo kdysi posvátné. Lidé tu prováděli obřady, vzývali temné síly, aby přežili. Dohoda, o které starosta mluví, není jen smlouva. Je to pakt s něčím mnohem starším a nebezpečnějším, než si dokážete představit.“

Ukázal na jedno místo na mapě, kde byl vyznačen malý křížek. „Tady. Tady začaly první oběti. A tady musíte jít, pokud chcete zjistit pravdu.“

Sarah se zamračila. „Co je to za místo?“

Henry si povzdychl. „Starý chrám v lese. Nikdo tam už roky nechodí. Ale pokud hledáte odpovědi, je to jediné místo, kde je najdete. Ale varuju vás. Tam nevládnou pravidla, která znáte.“

„Musíme to risknout,“ řekla Sarah rozhodně a pohlédla na Veronicu, která tiše přikývla. „Pokud tam najdeme něco, co může lovce zastavit, musíme to zkusit.“

Henry zvedl pohled, v jeho očích bylo cosi, co tam Sarah ještě neviděla – snad stín naděje. „Bůh s vámi, jestli existuje. Protože tam, kam jdete, už vám nikdo jiný nepomůže.“