Tajemství zapomenuté duše

Kapitola 11: Blížící se stíny

Vzduch v pracovně ztěžkl. Sarah se zhluboka nadechla, její srdce tlouklo o poznání rychleji. Veronica vedle ní byla bledá, její pohled neklidný. Starostova slova visela ve vzduchu, zatímco se ticho kolem nich prohlubovalo.

„Co tím myslíte? Kdo jsou lovci?“ zeptala se Veronica tiše, hlas se jí třásl.

Starosta se k nim otočil zády a přistoupil k oknu, odkud pozoroval prázdnou ulici. Jeho postava vypadala menší, ztracenější, jako by mu tíha let a odpovědnosti doléhala stále víc. „To nejsou jen lidé. Jsou to bytosti, které byly kdysi součástí této země, před tím, než jsme se tu usadili. Dohoda s nimi nebyla uzavřena z rozmaru. Byla to otázka přežití.“

Sarah se zamračila. „A přesto jste dovolili, aby kvůli tomu umírali nevinní lidé? Emilie, kolik dalších?“

Starosta stiskl rty. „Je to cena, kterou platíme, abychom přežili. Lovci berou jen to, co jim náleží. Když vesnice plní dohodu, jsou spokojeni. Ale pokud někdo poruší pravidla, pokud někdo naruší rovnováhu, jejich hněv nezná mezí.“

„A teď jsme my ty, kdo narušili rovnováhu,“ pronesla Sarah trpce.

„Ano,“ potvrdil starosta a otočil se k nim zpátky. „Nevím, co přesně víte, ale pochopte, že to, co přichází, nelze zastavit. Vy jste se k tomu přiblížili příliš blízko, a oni to vědí. Cítí to. Lovci teď nebudou brát ohledy.“

Veronica, která dosud mlčky naslouchala, konečně promluvila: „Musí existovat způsob, jak je zastavit. Něco, co můžeme udělat.“

Starosta na ni vrhl pohled plný hořkosti. „Myslíte, že jsem to nezkoušel? Myslíte, že generace před námi to nezkoušely? Nikdo se jim nedokázal postavit. Oni nejsou lidská stvoření. Jejich moc přesahuje vše, co známe.“

Sarah se však odmítala vzdát. „Každá moc má svou slabinu. Každý příběh o takových bytostech má nějakou skulinu. Něco, co můžeme použít.“

Starosta pokýval hlavou, ale jeho tvář zůstala zachmuřená. „Pokud nějaká slabina existuje, nikdo ji nikdy nenašel. A i kdyby ano, nevím, jestli by to stačilo. Už jste si jednou podali ruku s temnotou, Sarah. A teď vás čeká její stisk.“

Ticho, které následovalo, bylo téměř nesnesitelné. Veronica pohlédla na Sarah, jako by hledala alespoň náznak naděje, ale ta mlčela, ponořená do vlastních myšlenek.

„Musíme odejít,“ promluvila nakonec Sarah rozhodně. „Pokud vědí, že jsme blízko, nemůžeme tu zůstat. Najdeme jinou cestu, najdeme někoho, kdo nám pomůže.“

„Ale co vesnice?“ zeptala se Veronica. „Nemůžeme je tu nechat.“

Sarah sevřela ruce v pěst. „Starosta měl pravdu v jedné věci. Tohle se táhne už dlouho, a my to sami nezastavíme. Ale najdeme někoho, kdo ano. Ať už to bude kdokoliv, nenecháme, aby tady dál umírali lidé.“

Starosta jen tiše přikývl, jeho oči byly prázdné, jakoby už dávno ztratil všechnu naději. „Měli byste odejít, než bude příliš pozdě.“

Sarah a Veronica se otočily k odchodu, ale v tu chvíli se ozvalo tiché zaklepání na dveře pracovny. Všechny tři postavy strnuly.

„Co to bylo?“ zašeptala Veronica.

Starosta zbledl, jeho pohled ztuhnul. „Jsou tady.“

Sarah se okamžitě natáhla po Veronice, aby ji vtáhla blíž k sobě. „Musíme jít! Hned!“

Ale když otevřely dveře do chodby, uviděly, že je tam někdo čeká. Vysoká postava ve stínu, její rysy byly zastřené, ale její oči zářily jako dva uhlíky ve tmě. Lovec.

Veronica vykřikla, ale Sarah ji popadla za ruku a táhla směrem k zadnímu východu. Věděly, že nemají mnoho času.

„Utíkejte!“ zavolal za nimi starosta, ale jeho hlas už zněl, jako by byl vzdálený celé světy.

Svižné kroky lovce se nesly za nimi, zatímco Sarah a Veronica pádily temnou chodbou domu. Každý jejich krok zněl jako úder srdce, každý nádech byl ztížen strachem.

Dveře zadního vchodu se před nimi konečně objevily. Sarah je rozrazila a obě ženy vyběhly ven do chladné noci. Stíny stromů je obklopovaly, ale nebyly tak temné jako to, co je následovalo.

„Tudy!“ vykřikla Sarah a zatáhla Veronicu k úzké lesní stezce, kterou jen sotva zahlédly v přítmí. Lovci byli blízko. Cítila jejich přítomnost za sebou, jako ledový dech na zátylku.

Běžely, dokud jim nedocházel dech, dokud se stíny lesa nestaly téměř neprostupnými. A pak, náhle, ticho. Zastavily se, lapajíc po dechu, a poslouchaly. Žádné kroky, žádné stíny, které by je pronásledovaly. Byly samy.

„Zastavili se,“ šeptla Veronica a její hlas se třásl.

Sarah se rozhlédla, oči rozšířené strachem. „Ne, jen se připravují na další krok. Neskončilo to. Teprve to začíná.“