Athéniny dcery

2. Kapitola

Co to s těma lidma je? Proč všichni ztuhnou když mě vidí? Tohle je vážně divné. A kdo je Annabeth?

"Promiň. Jmenuji se Annabell Caistarsová. Kdo je Annabeth?" Zeptala jsem se tak nějak všech. Ten kluk na mě pořád jen zíral, neschopen slova. 

"Percy, můžu si s tebou promluvit?" Sally ho vzala za rameno a zatáhla do obýváku. Tak to bylo sakra divný. Co je tahle rodina zač? Začínala jsem přemýšlet, proč jsem radši nešla bydlet do hotelu. Paul se na mě jen omluvně podíval a šel za nimi. Zamračila jsem se a potichu se přiblížila k obýváku. Nechtěla jsem je poslouchat, ale musela jsem přijít na to, o co tady jde. 

"Mami, ona vypadá jako Annabeth?" To byl ten kluk, Percy?

"Já vím, ale není to ona. Vzhledově vypadá stejně, ale povahově je úplně jiná." Hlas Sally zněl roztřeseně.

"Ale jak je to možné? A zrovna teď? To je nějaký vtip?" Percyho hlas zněl naštvaně, až zoufale.

"Já nevím Percy. Ale Annabeth najdeme. Určitě."

"Nevím, co mám dělat. Byl jsem v Táboře Jupiter, kontaktoval jsem i Brooklynský dům, ale nikdo o ní nic neví. Jako by se do země propadla. A jestli za to zase může Héra....."

"Uklidni se Percy. Nejdřív se vrať do Tábora polokrevných a zeptej se Cheiróna jestli Annabeth neměla sestru - dvojče. Musíme zjistit jestli to má nějakou spojitost. A já se vyptám Annabell, ano?"

Chvilku se nic neozývalo.

"Dobře. Zeptám se Cheiróna a ty se vyptej Annabell."

"Fajn. Zůstaň dneska doma. Vyspíš se na gauči, jo? A prosím, na Annabell tolik nezírej. Chudák holka si o nás musí myslet."

Rychle jsem se přesunula zpět ke stolu, ale nedokázala jsem se soustředit. Co mysleli tím, že vypadám jako Annabeth? Co je Tábor polokrevných, Tábor Jupiter, nebo Brooklynský dům? Kdo je Cheirón? A co myslel tím, jestli za to zase může Héra?

Tolik otázek a žádné odpovědi. 

Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Héra byla řecká bohyně manželství a Cheirón kentaur, co učil hrdiny, většinou polobohy. Nemohli myslet tyhle mytologické postavy. Ani jsem nezaregistrovala, že se všichni vrátili ke stolu. Percy si mě pořád prohlížel, ale vždy když jsem se na něj podívala, přelétl očima jinam. Zajímalo by mě jestli je ta Annabeth jeho holka. Kdyby jo a ztratila se, nedivím se, že tak šílí. 

"Anna - Annabell, máš nějaké sourozence?" Zeptal se a upřeně mě pozoroval. Prsty mu neklidně ťukali o stůl.

"Nevím. Jsem adoptovaná." Pokrčila jsem rameny a pohled mu opětovala. Nakonec to byl on kdo uhnul. Všem jsem zopakovala, co už jsem řekla Sally v autě.  Některé jejich otázky mě opravdu překvapily. Třeba jestli jsme se hodně stěhovali, nebo mě vyhodili ze škol.

"A co dyslexie, nebo hyperaktivita?" Vyzvídal dál Percy. Zamračila jsem se. Jak to může vědět?

"Mám slabou dyslexii a teta mi často říká, že jsem hodně hyperaktivní, ale proč se ptáš zrovna na tohle?" Nechápala jsem. Podle mě to není zas takový problém.

"Nech to být." Mávl nad tím rukou.

Jelikož už bylo pozdě, rozloučila jsem se, umyla a zalezla do postele. Pořád jsem se převalovala a nemohla jsem usnout. Neustále se mi v hlavě přehrával rozhovor Sally a Percyho. Nějaká Annabeth se ztratila. Percy se jí snaží najít, ale marně. Bůh ví proč, jsem jí podobná. Percy si myslí, že za její zmizení může Héra, mýtická bohyně manželství, a má si jít pro radu k Cheirónovi, učitely hrdinů polobohů.