Athéniny dcery

5. Kapitola

Došli jsme k malému domku (?) vedle, jak jsem se dozvěděla hlavní budovy a Grover opatrně zaklepal. Nejdřív se nestalo nic, tak zaklepal znovu. 

Po chvilce se za okny rozsvítilo a dveře se otevřeli.

Nejdřív jsem si myslela, že se nás ten Cheirón tak lekl, že na nás vyjel na koni. Byl to sympatický šedesátník s bradkou a řídnoucími vlasy. 

"Percy? Co se-" Zahlédl mě a ztuhl jako Grover. 

"Annabeth!" Vydechl šťastně a zahrabal předním kopytem. Počkat......!

Trošku jsem odstoupila. "No ty vole!" Vydechla jsem. 

On neseděl na koni. On byl s tím koněm srostlí. Takže fakt myslel toho Cheiróna. 

Cheirón se zamračil a otočil se na Percyho. Nejspíš chtěl vysvětlení proč se jedna z jeho žaček najednou chová jako idiot.

"Cheiróne, omlouvám se za vyrušení ale musíme s tebou mluvit." Začal Percy.

"Annabeth ztratila paměť?" Zeptal se Cheirón. Ty jo, ta ztráta paměti je tady asi hit. 

"Kde vůbec byla? Co se stalo?"

"To není Annabeth." Řekl, už automaticky Percy.

"Ale jak-"

"Jmenuju se Annabell Caistarsová." Přerušila jsem ho, protože už mě vážně štvalo, jak si každý myslel, že jsem Annabeth, nebo jsem ztratila paměť a při pohledu na mě ztuhl. I tenhle koňák.

"Pojďte dovnitř." Řekl nakonec Cheirón a ustoupil ze dveří. Když jsme vešli, rozhlédl se kolem, jako by se chtěl ujistit, že nás nikdo nesleduje.

Všude na poličkách byly staré desky Franka Sinatry a další hudba z různých let. Na stolečku stál gramofon a na gauči byly ledabyle poházené natáčky, jako by si je někdo právě vymotal z vlasů. 

Nebo z ohonu.

Podívala jsem se na Cheiróna a musela se usmát. Zavřel za námi dveře a přešel k invalidnímu vozíčku, stojícímu vedle gauče. Zmáčkl nějaké tlačítko, falešné nohy se odsunuly do strany a on tam zacouval jako do garáže. Znovu něco zmáčkl a nohy se vrátili na své místo. No páni. A to jsem myslela, že už mě nic nepřekvapí.

Posadila jsem se na gauč a snažila se odsunout ty natáčky a předstírat, že jsem si jich nevšimla. Přece jen jsme ho vyrušili uprostřed noci.

"Tak, vysvětlete mi to. A začněte od začátku." Požádal nás Cheirón, když jsme se všichni usadili.

Začala jsem vyprávět o své adopci, dětství, škole, tetě až do doby před pěti dny, kdy mi oznámila, že pojedu sem. Taky jsem mu řekla o večerní debatě s Percym, cestě sem. Svou teorii ohledně Annabeth jsem zatím vynechala. Cheirón byl dobrý posluchač. Percy mě občas přerušil aby něco dodal, ale jinak to nechal na mě. Když jsem skončila Cheirón se zachmuřil. 

"Nikdy jsem nevěděl, že by Annabeth měla vlastní sestru. Athéna má mnoho dětí tady v táboře, ale nikdy jsem neslyšel, že by měla dvě s jedním otcem. Aspoň ne v dnešní době." 

"Třeba existuje nějaké proroctví, které nedovolovalo, aby vyrůstali spolu. Víme, jak jsou proroctví záludná." Navrhoval Percy, ale Cheirón zavrtěl hlavou.

"Ne, Percy. Žádné takové proroctví neexistuje. Žádné se nikdy nezmiňovalo o dvojčatech Athény. Vím to, protože Orákulum se skoro vždy zdržovalo zde, nebo nám své věštby sdělilo."

"Tak proč, se o své sestře dozvídám až teď, když zmizí?" Zeptala jsem se.

Až teď jsem si plně uvědomovala, že tu mluvíme o mé vlastní sestře. Vždycky jsem chtěla sourozence, ale teta si nikdy nenašla přítele ani nechtěla žádnou další adopci, tak jsem ztratila naději a naučila se tetino rozhodnutí respektovat. Nenapadlo by mě, že jednoho dne získám spoustu nevlastních sourozenců a dokonce i vlastní sestru. Dvojče.

Často jsem sledovala pořady o dvojčatech, jak popisovali, že se bez svých sourozenců cítí neúplní. já to tak necítila. Aspoň ne do dneška. Kdyby mi neukázali Annabethinu fotku, nevěřila bych jim.

"To nevím Annabell." Povzdechl si Cheirón. "Je divné, že už se nemůžeš dovolat domů. Pochybuji však, že je to práce mlhy. Takové vzpomínky nedokáže vytvořit ani ona."

"Můžete mi už konečně vysvětlit, co to ta mlha vůbec je?" Zeptala jsem se. Nesnášela jsem, že něco nevím a teď jsem toho nevěděla fakt hodně.

"To je magický závoj oddělující náš svět od lidského." Začal vysvětlovat Cheirón.

"To jak jsi viděla můj meč, normální smrtelník by viděl například pálku. Něco co lidský mozek dokáže zpracovat." Přidal se Percy.

"Takže by třeba místo Pelea viděli jen hroudu hlíny?"

"V podstatě, ano." Přisvědčil Cheirón. Páni!

"Ale to jsme odbočili od tématu a-" 

"Musím najít Annabeth." Přerušila jsem ho a Cheirón se překvapeně zarazil. Jeho oči stejně jako Groverovi, který nás zatím jen tiše poslouchal se upřeli na mě. 

"Ale Annabell. My nevíme kde je." 

"To je právě to. Třeba ji dokážu najít jen já." Trvala jsem na svém. "Uvažujte. Dostala jsem letenku sem den po té, co se ztratila. Teta říkala, že je moc důležité abych sem jela a uspěla. Co když tím myslela, že musím zachránit Annabeth?" Naléhala jsem. Nepochybovala jsem o tom, že mám pravdu. 

"Ale víte, co mi nejde do hlavy?" Ozval se najednou zamyšleně Percy. "Ty tvrdíš, že si dostala letenku před pěti dny, ale mamka mi včera říkala, že věděla o tvém příjezdu aspoň dva měsíce dopředu." 

Zamračila jsem se. "Nad tím jsem nepřemýšlela." Přiznala jsem a podívala se na Cheiróna. Zachmuřil se.

"Myslím, že by jste měli jít spát." Prohlásil nakonec. "Zítra svoláme válečnou radu a probereme to se všemi." Percy s Groverem jen zachmuřeně přikývli a chystali se odejít.

"A co já?" Zeptala jsem se.

"Ty budeš zatím v hlavní budově. Nemůžeme tě dát do Athénina srubu, ikdyž nepochybuji o tom, že už jsi určená. Vyvolalo by to příliš mnoho otázek." Cheirón se na mě zahleděl až i bylo nepříjemně, ale pohled jsem neuhnula. Komu by taky nebylo, kdyby na něj koukali stoleté oči, co už nejspíš viděli vše?

"Stejně mě zajímá, jak to že na tebe nikdy nezaútočila žádná nestvůra. Opravdu se ti nikdy nestala, žádná divná věc?" Zeptal se zamyšleně.

"Ne, nikdy." Odpověděla jsem popravdě. Cheirón jen nevěřícně kroutil hlavou.

"Jděte spát. Zítra to probereme. Grovere odveď jí, prosím, do jednoho z pokojů v hlavní budově. A hlavně potichu." Grover jen přikývl a rozloučili jsme se. Venku mi Percy popřál dobrou noc a šel do svého srubu.

Dostala jsem pokoj ve druhém patře, rozloučila se s Groverem a unaveně zalehla do postele, dneska už po druhý, ale Percy mě uklidnil, že tady žádní pavouci nebudou. Ještě jsem se podívala na mobil, který jsem si, s Cheironovým dovolením mohla nechat. Musela jsem, ale slíbit, že jen na ty nejdůležitější případy. 

A čas je rozhodně jeden z nich. 3:15 ráno.

Jen jsem si povzdechla a zavřela oči.

Tohle byl teda mega divný den.

Další kapitolka :D zatím nic moc, ale musím tam osvětlit všechny dostupné informace :D zajímá vás Annabellina minulost? :D Hope you like it :D