Athéniny dcery

13. Kapitola

V malé místnosti, osvětlené pouze lampou, stál u stolu mladý muž a mračil se na mapu Severní Ameriky před sebou. Zamyšleně si pro sebe mumlal a přejížděl po ní prstem. 

Byl naštvaný.

Měli to najít už před několika dny a stále nic. Vztekle zavrčel a strhl mapu ze stolu.

Jak dlouho bude muset ještě čekat? 

Čekat, aby se mohl konečně pomstít. Už ho nebavilo, že jeho plány nevycházejí. Chtěl vidět ty proradné bohy na kolenou. 

A hlavně svého otce.

Zvláště jeho, protože ho nechal samotného, když matka zemřela a on se dozvěděl pravdu. Byla jedinou rodinou, kterou měl. Když se vše dozvěděl prosil svého otce o pomoc, ale on jeho prosby nevyslyšel.

Zůstal sám.

Pouze s nadějí na pomstu.

"Přiveďte ji." Poručil jednomu ze svých mužů.

"Ano, pane." Poslušně odspěchal z místnosti.

Otočil se zpět ke stolu a prohlížel si pořízené fotky na nástěnce. 

Ta holka mu pila krev už dlouho. Nejdřív zabránila vítězství Krona a pak i Gaii. Nenáviděl všechny polobohy, ale zvlášť ji a toho kluka.

Persea Jacksona.

-------------------------------------------------

Probudilo mě klepání na dveře.

Rozespale jsem se zamračila. Nejdřív na ně a potom na ty dva spáče vedle mě. Bohužel to vypadalo, že to ani jeden z kluků nezaregistroval. Vyškrábala jsem se z postele. Mohlo být kolem deseti ráno, sluneční paprsky už pronikali do pokoje, přes zatažené závěsy. 

Najít motel nám trvalo déle než jsme mysleli a tak jsme šli spát asi ve dvě ráno. Bohužel měli jen pokoj s manželskou postelí, ale byli jsme tak utahaní, že nám to bylo vcelku jedno. Ale stejně. 

Ne, vůbec to nebylo divný spát vedle přítele mé sestry.

Jen v tričku a šortkách jsem zamířila ke dveřím. Žihadlo jsem nechala u postele. Nepředpokládala jsem, že by nestvůry byly tak slušné a zaklepaly by. Moje tušení se potvrdilo, když se na mě zpoza dveří usmála uklízečka.

Když odešla, skočila jsem znovu do postele, ale usnout už se mi nepodařilo. Myslela jsem na vše, co se během včerejšího dne stalo. Zdálo se neskutečné, že jsem sem přiletěla teprve před dvěma dny. Ale zároveň mi to připomnělo, jak málo dní nám na náš úkol zbývá. A kolik zbývá Annabeth.

Po půlhodině jsme to vzdala a vyšla na malý balkon. Počasí bylo nezvykle teplé a sluneční paprsky mě hřálo na kůži. Teď jsem mohla být doma v Londýně nebo v bytě Jacksonových v New Yorku, jako obyčejná puberťačka. Ale to bych nesměla být to, co jsem.

Povzdechla jsem si a opřela se lokty o zábradlí.

"Athéna mi řekla, že mě hledáte." Leknutím jsem nadskočila, když se za mnou ozval melodický hlas. 

Otočila jsem se a pohlédla na nově příchozího. Jeho tvář byla vážná, ale v očích  mu hrály veselé jiskřičky. Měl hnědé vlasy a na sobě oblek. 

Byla  jsem si jistá, že vím kdo to je. Kdo jiný by nám taky podle matky měl pomoct, ale nezmohla jsem se na slovo.

"Hermés?" Zeptala jsem se nakonec. 

"Kdo jiný." Usmál se bůh poslů.

"Matka řekla, že vás máme hledat."

"Neříkej to tak překvapeně. Kdyby to nebyla tvá matka, neobtěžoval bych se přijít až k vám. A být tebou, řekl bych všechno, co máš na srdci, nemám totiž moc času."