Athéniny dcery

1. Kapitola

Při výstupu z letadla jsem se zamyslela nad tou rodinou kde mám bydlet. Teta mi akorát řekla, že budu bydlet u nějaké paní, protože je to strašně narychlo zařízené a že na mě bude čekat na letišti. O domluvu jsem si nedělala starosti, přestože jsem slyšela, že americká angličtina je úplně jiná než ta britská. Spíš aby to nebyli nějací staří zásadový lidé. A budu se jim vůbec líbit?

Co vím tak ta paní se jmenuje Jacksonová a její přítel, nebo manžel Blofis. Doufám, že budou v pohodě. 

Došla jsem si pro kufr a rozhlédla se po hale. Jak je vůbec poznám? Teta mi žádnou fotku nedala.

Začala jsem přemýšlet, že si vyrobím nějakou cedulku, když jsem svoje jméno zahlédla. Držela ho, nejspíš, paní Jacksonová. Měla vlnité hnědé vlasy a milou tvář. Rozhlížela se po hale a kousala se do rtu. Vypadá mile. Vzala jsem kufr a vydala se za ní.

"Em, paní Jacksonová?" Promluvila jsem.

Otočila se na mě a ztuhla. Jako doslova. Její vytřeštěné oči si mě nevěřícně prohlížely. 

"Em." Ozvala jsem se, protože mi bylo celkem nepříjemné jak na mě zírala.

Paní Jacksonová zamrkala a rychle sklopila oči.

"Em, promiň, že jsem na tebe tak zírala. Jen si mi někoho připomněla." Omluvila se. "Jinak říkej mi Sally." Podala mi ruku.

"Annabell Caistarsová." Usmála jsem se a ona mi ho nervózně opětovala.

"Tak jdeme." Vyzvala mě a zamířila ven na parkoviště. Vzala jsem si kufr a šla za ní.

Po cestě jsme moc nemluvili, ale Sally se na mě neustále dívala ve zpětném zrcátku a já se snažila přijít na to proč.

"Tak Annabell, prý si z Londýna?" Zeptala se.

"Jo, to sem. Bydlím tam s tetou." 

"S tetou?" Sally se zdála překvapená.

"Jo. Vzala si mě z dětského domova, ale nikdy mi nedovolila říkat jí mami. Vždycky to byla jen teta." Odpověděla jsem a podívala se z okýnka. Páni, tady to bude super.

"A sourozenci?" Zeptala se znovu.

"To nevím. Teta se nikdy nezmínila, že bych měla sourozence a sama děti nemá." Sally se jen zamračila a dál jsme jeli mlčky.

Zastavili jsme u hezkého panelového domu a Sally mi pomohla s kufrem. Vyjeli jsme výtahem do 3 (?) patra a ona odemkla. Vešla jsem do chodby a rozhlédla se kolem. Byt byl útulný a krásně zařízený. Nakoukla jsem do kuchyně, kde od stolu právě stával vysoký muž s brýlemi. Když mě uviděla ztuhl podobně, jako Sally. Co to je? 

"Annabell tohle je můj manžel Paul Blofis." Představila nás.

"Paule, Annabell Caistarsová u nás bude týden bydlet." Pan Blofis ke mě natáhl ruku a potřásti jsme si, ale pořád si mě prohlížel.

"Říkej mi Paul." Usmál se a já mu ho oplatila, přičemž jsme si pořád třásti rukou.

"Em, Annabell ukážu ti tvůj pokoj." Přerušila trapné ticho Sally. 

"Tak jo." Odpověděla jsem rychle. Co se to tady děje? Proč na mě každý tak zírá? To mám něco na obličeji?

"Tohle je pokoj mého syna, ale přes prázdniny ho nepoužívá." Sally otevřela dveře do celkem prostorného pokoje. Všechno bylo typicky klučičí. Modrá barva na stěnách, na policích pár fotek. Už jsem se na mě chtěla jít podívat, protože mě celkem zajímalo, jak ten kluk vypadá, ale Sally mě přerušila.

"Annabell jistě máš hlad. V kuchyni jsem připravila sendviče. Pojď se najíst." Řekla rychle.

Podívala jsem se na ní a trošku se zamračila. Ale na druhou stranu jsou to vlastně jejich fotky. Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem jen přikývla a šla za ní. U stolu seděl Paul a četl noviny. Sedla jsem si vedle něj a rozhlédla se kolem sebe. Na stole ležel tác se sušenkami a bůh ví proč byly všechny modré. 

"Tady." Usmála se Sally s tácem sendvičů.

"Tak Annabell, ty jsi z Londýna?!" Zeptal se Paul a složil noviny. 

"Jop" 

"A žiješ s rodiči?"

"Ne. Jsem adoptovaná. Žiju s tetou." Paul zamrkal. 

"To je v pohodě. Byl mi rok." Na svoje rodiče si nepamatuju, takže mi nedělá problém o nich mluvit.

Ještě chvilku jsme si povídali, ale vyrušilo nás rachocení klíčů v zámku.

"Mami!" Otočila jsem se za zvukem klučičího hlasu. Sally rychle vstala a zatvářila se vyděšeně. To bude její syn. Tak proč se tak tváří?

Za chvilku vrazil do jídelny vysoký, svalnatý kluk s černými vlasy a modrozelenýma očima jako moře. Byl moc hezký, ale ne můj typ.

Hned, jak mě uviděl ztuhl. V jeho krásných očích se zračil šok. Dlouho dobu na mě jen zíral a pak.

"Annabeth?"