Athéniny dcery

6. Kapitola

Ocitla jsem se v nějakém pokoji. Venku byla neprostupná tma, ale místnost osvětlovala lampička na nočním stolku. U balkónových dveří, zády ke mě klečela blonďatá dívka a podle šramocení se nejspíš snažila otevřít. 

Popošla jsem jsem blíž k ní tak abych jí viděla do obličeje a málem jsem dostala infarkt. 

Ta dívka byla úplně stejná jako já.

"Annabeth?" Promluvila jsem nejistě, ale ona si mě nevšímala a dál se soustředila na zámek. 

Zamračila jsem se a zamávala jí rukou před očima. Jakmile jsem však uviděla svoji ruku, vyvalila jsem oči a shlédla na svoje tělo.

Byla jsem jako duch. Jen bledá mlha s podobou lidského těla. To jsem mrtvá?

Najednou Annabeth zaklela a praštila do zámku pěstí. Opřela se o něj čelem, zavřela oči a prudce vydechla. Její ramena se začala otřásat vzlyky. Svezla se zády ke dveřím a objala se pažemi. 

Po tvářích se jí začaly koulet slzy.

V šedomodrých očích, totožných s mými se leskl velký smutek a vztek. Vzhledově jsme možná vypadali stejně, ale ta osoba přede mnou měla auru ostříleného válečníka. 

Něco mi říká, že zatímco jsem se já doma potila nad učením, ona zachraňovala svět.

Odtrhla jsem pohled od Annabeth a rozhlédla se po pokoji. Rozhodně bych to na nějaké vězení netypovala. Velká postel, skříně, koberce,.... 

Všechno by působilo normálně, kdyby tu nebyly kamery v každém rohu. Některé byly překryty látkou a jedna byla dokonce rozbitá. Určitě práce Annabeth. Taky tady byl různě poničený a zdemolovaný nábytek. Moje sestra se zjevně snažila použít k útěku vše, co bylo po ruce. 

Ale kdo ji tu vůbec drží a proč?

Najednou cvakl zámek u hlavních dveří. Annabeth rychle vstala a otřela si zbytky slz. 

"Nechápu proč mě tady pořád držíte." Prohlásila naštvaně. "Já vám nepomůžu!"

Někdo vstoupil, ale neviděla jsem kdo. Zrak se mi začal zamlžovat.

"Ne! Počkejte!" Křičela jsem. Musela jsem zjistit, kdo to je.

"Ne!"

S trhnutím jsem se probudila. Nejdřív jsem nevěděla kde to jsem. Místnost nepřipomínala můj pokoj v Londýně, ani pokoj v bytě Jacksonových. 

Tábor, bohové, záchrana,.... Blesklo mi hlavou.

Jasně, jsem v Táboře polokrevných. Takže to nebyl sen.

Vstala jsem z postele a přešla k oknu, kterým do pokoje pronikaly sluneční paprsky. 

Na prostranství před budovou pobíhali děti v oranžových tričkách, řadily se do družstev, střílely z luků, jezdily na koních a další táborové aktivity. Občas tam proběhl někdo ve fialovém tričku a zařadil se k těm oranžovým. Asi normální den v táboře. 

Najednou někdo zaklepal.

"Dále." Zavolala jsem, aniž bych odtrhla hlavu od okna. Někdo vstoupil.

"Jak ses vyspala?" Podle hlasu jsem poznala Percyho a otočila se. Měl na sobě oranžové tričko s logem tábora a tříčtvrťáky. Černé vlasy rozcuchané a modrozelené oči ustarané s kruhy pod očima, jako by se moc nevyspal.