Athéniny dcery

8. Kapitola

POZOR!!!! Obsahuje spoiler ke Krvi polobohů!

Když se všichni rozešli, zůstala jsem v místnosti jen já, Percy, Jason, jeho holka, ušpinění Leo, ta kudrnatá holka a kluk, co seděl vedle ní.Všichni, krom Percyho si mě prohlíželi.

"Ahoj, já jsem Piper. Dcera Afrodity." Mile se na mě usmála a podala mi ruku.

"Annabell. Nejspíš dcera Athény." Úsměv jsem jí opětovala. Postupně se mi představili všichni. Jason byl syn Jupitera. Tedy říman, stejně jako ta malá hnědovláska Hazel, dcera Plutóna a Frank,syn Marta, jak jsem se dozvěděla její kluk. 

Kromě Jasona žili oba v Táboře Jupiter, ale kvůli Annabethinýmu zmizení přijeli sem. A pak tady byl Leo, syn Hefaista. 

"Omlouvám se, že jsem do tebe chtěl vrtat. Po svém otci mám raději stroje než organické formy života." Omluvil se, ale v jeho očích byl stále ten žertovný plamínek. Jen jsem se na něj zašklebila.

"To je v pohodě."

"Klidně bych šel na tu výpravu taky-"

"NE!!!" Ozvali se sborově ostatní. 

Leo jen s úsměvem pokrčil rameny, jako by to vysvětlovalo úplně všechno. Obrátila jsem se nechápavě na ostatní ale ti upírali pohled na Lea.

"TY už na žádnou výpravu nikdy nepůjdeš!" Pronesl, téměř výhružně Jason a ostatní mu to odkývali.

"Ale notak. Vždyť se zas tak moc nestalo." Bránil se Leo.

"Nestalo!" Vyhrkla Hazel s nevěřícným údivem. "Devět měsíců jsme si mysleli, že jsi mrtví, zatímco TY sis někde užíval s Kalypso!" 

Překvapeně jsem se, pro změnu otočila na Lea.

"To mi to budete pořád vyčítat? Vždyť už jsem se omluvil." Hlesl unaveně, jako by to opakoval pořád dokola. Nebýt vážnosti celé situace asi bych se rozesmála.

"Jestli vám to nevadí, budu muset poslat správu Reyně, tak se uvidíme později." Omluvil se Frank a ruku v ruce s Hazel vyšel ven.

"Frank je prétor." Vysvětlil mi Percy.

"Ale já myslela, že se řekové a římané nemají, no ... moc v lásce." Konstatovala jsem opatrně.

"Jo. Tak to bylo do války s Gaiou." Začal Jason. "Museli jsme se sjednotit aby jsme jí porazili a díky Annabeth jsme to zvládli."

"Počkej-" Přerušila jsem ho. "Díky Annabeth?"

"Jo. V chrámu Arachné pod Římem našla dávno ztracenou sochu Athény Parthenonské. Tu, co si viděla když jsme sem šli a díky ní jsme se sjednotili." V Percyho hlase byla slyšet bolest. 

"No ty vole." Hlesla jsem.

Jak může být Annabeth moje dvojče? Vždyť podle všeho přežila tolik bitev a vybojovala tolik vítězství, že já se s ní nemůžu rovnat. Budu všem pro smích. 

Jason asi tušil o čem přemýšlím, protože navrhl okružní cestu po táboře.

Jenže jen co jsme vyšli z hlavní budovy připadalo mi že se zastavil čas. Všichni, co mě viděli přestali se svými aktivitami a jen na mě zírali. Jeden kluk byl tak mimo, že pustil nataženou tětivu a šíp se zabodl jen kousek od hlavy jeho kolegy, který se hned poplašeně sehnul a kontroloval si ji. Leo se vypařil hned na začátku. Mám velké podezření, že právě za Kalypso.

Nejmíň tucetkrát jsme se zastavili, abych vysvětlila, že nejsem Annabeth. 

Když jsme opustili, zatím, poslední skupinku, zlostně jsem zavrčela.

"Já si snad pořídím nějakou cedulku nebo obojek se svým jménem. Nebo ještě líp, vyvěsím bilboard!"

Percy a Piper se prohýbali smíchy a Jason na mě vrhl omluvný pohled. Asi pochopil, že výlet po táboře nebyl ten nejlepší nápad. Nakonec jsme došli ke srubům.

Okamžitě jsem poznala ten Athénin. Ne jen díky jeho bílé fasádě a sovou nade dveřmi, ale něco mě k němu táhlo. Okamžitě jsem k němu zamířila a naprosto ignorovala Percyho, který se mi k těm srubům snažil něco říct.

Vešla jsem dovnitř a vdech vůni knih. Police jimi přímo přetékali, všude byly mapy a plány, velký stůl se všemi potřebami na rýsování, psaní nebo kreslení. Prostě ráj.

"Páni." Hlesla jsem. Vevnitř byly asi tři táborníci. Všechny měli blond vlasy a šedomodré oči. Typické děti Athény. Nejmenší mohlo být tak devět. Kulatá očka se jí vykulila překvapením. Radostně zatleskala a vrhla se na mě. Já tam stála jako solný sloup. 

"Annabeth!" Vykřikla radostí, když ovinula ručky okolo mého pasu. Její - vlastně naši- sourozenci jen smutně sklopily pohled.

"Cassie." Promluvila jedna z dívek, ale děvčátko ji přerušilo.

"Annabeth. Ty ses vrátila." Zvedla ke mě oči, svítící radostí a trošku mě pustila. 

Smutně a bezmocně jsem se podívala na Percyho. Jeho oči byly plné smutku.

"Ehm, Cassie. Já nejsem Annabeth." Na její tváři se objevil zmatek a ona ode mě rychle couvla. 

"Al-ale vždyť vypadáš jako ona." Její oči se začaly třpytil slzami. 

"Já vím. Jsem její dvojče. Annabell. A jsem i tvoje sestra." Klekla jsem si k ní a soucitně se na ni podívala. Cassie zamrkala a prohlížela si mojí tvář.

"Ale neboj. Brzo půjdeme Annabeth zachránit." Utěšovala jsem ji. Annabeth se o ní asi starala. Aspoň, že tohle máme společné. Už teď mám Cassii ráda.

"A kdy půjdete?" Vyzvídala.

"Možná už dneska, nebo zítra." Ujistila jsem ji. Věnovala mi nesmělý úsměv.

"Začněte se řadit k obědu." Ozval se hlas ode dveří a já se otočila. Byl to ten blonďák z rady. Mohlo mě napadnout, že to bude vedoucí srubu.  Percyho jsem nikde neviděla. Asi vyšel ven.

"Jsem Malcolm. Střídaví vedoucí Athénina srubu." Představil se. Do srubu se najednou nahrnulo snad patnáct dětí. Páni. To měla mamka celkem napilno.

Postupně se mi představili, ale těch jmen bylo prostě moc. Cathy, Rise, Eric, Mia, Diana, Izzy,.....              A to to jsou všichni moji sourozenci. Seřadili se do dvojstupu a zamířili k jídelně. Ještě než odešli přišla ke mě, tuším Marysa a podala mi batoh.

"Na. Tady máš na cestu. Zabalila jsem ti tam oblečení, nektar a ambrózii." Přívětivě jsem se na ni usmála.

"Děkuju." Úsměv mi oplatila.

"Doufám, že Annabeth najdete. Hodně štěstí, sestro." Popřála mi a vyběhla ze srubu.

Sestro

Vyšla jsem ze srubu s připitomělím úsměvem na tváři a podívala se na moje průvodce. Všichni tři se tam zatím o něčem bavili. Percy si mě všiml a pohled mu padl na batoh v mích rukou.

"To už jsi připravená vyrazit?" 

"Fyzicky ano, psychicky - ani náhodou." Usmála jsem se.

"Ještě potřebuješ zbraň." Podotkla Piper.

"Jasně." Přikývl Percy. "Jdeme do zbrojnice."