Athéniny dcery

11. Kapitola

Vyznat se v NY bylo daleko těžší než jsem čekala. 

Hodněkrát jsem špatně zahnula a skončila jsem v postranních uličkách. 

Po chvilce, když se mi to povedlo asi po pátý jsem si všimla, že mě někdo sleduje. Ani se nesnažili nějak skrývat. Byly tři, vypadaly jako normální holky, ale něco ve mě mi napovídalo, že bude lepší se jim vyhnout.

Zrychlila jsem a snažila se držet v davu. Koutkem oka, jsem zaregistrovala, že moji pronásledovatelé zrychlili taky. Moje obavy se potvrdily. Začala jsem malinko panikařit a žilami mi začal proudit adrenalin. Snažila jsem se moc neohlížet a působit normálně.

V rychlosti jsem začal plánovat, jak se nejrychleji dostat k Žihadlu v batohu kdyby došlo na boj. Ani jsem nevěděla, proč to dělám, ale moje podvědomí mi říkalo, že se bez boje asi neobejdu. Je jasné, že to nebudou obyčejné holky.

Taky musím nějak dát vědět ostatním.

Bože! 

Jsem tak hloupá, když jsem si myslela, že se můžu sama toulat po městě, které vůbec neznám, ještě když jsem to, co jsem. 

Přemýšlela jsem, jak se z toho dostat  a ocitla jsem se v další slepé uličce. Znovu jsem si vynadala a obrátila se. 

Vchod blokovali ty tři holky a usmívali se způsobem masového vraha. 

Tohle je snad to nejhorší klišé!

Byla jsem v pěkném maléru. 

Pozorně jsem si svoje protivníky prohlédla a snažila se na něco přijít. Všechny byly hezké, ale jejich obličeje a postoje působily krutě. Byly oblečené v dost odvážných věcech, které bych si já na sebe v životě nevzala. Hádala jsem, že je to účel. Ta první byla jistě vůdkyně. Zbylé dvě se drželi za ní v uctivé vzdálenosti.  

"Ale, ale. Koho pak to tu máme? Že by se na mě konečně usmálo štěstí?" Pronesla ta první s šíleným úsměvem. Nasadila jsem poker face, ale snažila se ovládnout svůj zrychlený dech. 

"Jak to myslíš?" Byla jsem ráda, že se mi neklepe hlas. Snad je rozptýlím než vymyslím, co dál.

"Ani nevíš, jak dlouho jsem se na tohle těšila." Upřela na mě oči a ušklíbla se.

Zamračila jsem. Kdo to je? Nikdy dřív jsme se nesetkali.

"Kdepak máš toho svého přítelíčka Jacksona? Dost by mě naštvalo, kdyby mi ho někdo zabil. Ale myslím, že tvoje smrt mi to bohatě vynahradí." Vycenila na mě zuby, které se v okamžiku proměnily na tesáky. 

V tu chvíli jsem jednala zcela instinktivně. Strhla jsem si batoh ze zad a vytáhla Žihadlo. Ty dvě holky vzadu se začali smát, ale ta první si mě zkoumavě prohlédla.

Nakonec se zastavila na mém obličeji. Pohled jsem jí oplácela, ikdyž na mě všechny buňky v těle křičely: Uteč!

Jen si odfrkla a zašklebila se. 

"Ani nevíš, jak moc si tvou smrt užiju. Konečně ti svoji smrt budu moc oplatit." 

"Já tě nikdy nezabila." Prohlásila jsem. "Nemám absolutní tušení o čem to mluvíš." 

"Ty už si na mě nepamatuješ, Annabeth Chaseová? Zabila jsi mě v labyrintu. A když jsem se konečně zformovala, váš titánský kamarádíček mě zabil v Tartaru. Víš, jak je to otravné?!"

Aha, aspoň jedna záhada vyřešena.

Jenže v téhle chvíli mi to moc nepomohlo. 

Pořád jsem stála v černé uličce, neschopná kontaktovat přátele, tváří v tvář nějaké šílené holce/nestvůře, která mě chce zabít, protože si mě spletla s mým dvojčetem. 

Tak takhle jsem si teda svou smrt nepředstavovala.

"Vůbec nevím, o čem to mluvíš." Notak mysli Annabell!!

"Tvoje výřečnost ti tentokrát nepomůže." Jako na povel se všechny začaly přibližovat. 

Ruka se zbraní se mi začal malinko chvět a já couvala. Až teď jsem si začala plně uvědomovat, co se děje. Kdybych jen mohla zkontaktovat ostatní.

Jedna z těch holek najednou začichal a zastavila se. 

"Neseš na sobě zbytky božské ochrany." Prohlásila a s přivřenými víčky si mě prohlížela. 

Božské ochrany?

Zbylé dvě udělali to samé.

"Je to pravda." Prohlásila ta třetí znechuceně. Hlavní se na mě zkoumavě podívala.

"Kde si přišla k té božské ochraně? Když si byla v Tartaru, tak si jí neměla."

"Já ne-nevím." 

Tentokrát jsem svůj hlas neovládla. Dolehla na mě tíha celé situace a mozek mi vypověděl službu. Už jsem byla zoufalá ze všech těch záhad a věcí, co nedávají smysl. Tenhle život pro mě rozhodně není. 

"Ale vysvětlovalo by to, proč není tak cítit." Šeptla druhá a upřela oči na svou velitelku. 

Těkala jsem očima mezi nimi a čekala, co se bude dít dál.

"Dost! Už žádné řeči. Chci si užít její smrt." Zavřískla hlavní a s chůzí šelmy se rozešla přímo ke mě. 

Zvedla jsem Žihadlo, ikdyž jsem věděla, že nemám šanci. 

Jenže přesně v tu chvíli, se nade mnou mihly dva stíny. Rozeznala jsem zářivý meč, oranžová trička a kopyta. 

Ty holky zasyčeli a couvli. Přede mnou přistál Percy s Groverem. Poprvé od chvíle, co jsem se ocitla tady jsem se zhluboka nadechla. Věděla jsem, že boj je nevyhnutelný, ale aspoň už nejsem sama. Můj mozek opět ožil a začal znovu plánovat.

"Ann. Jsi v pořádku?" Zeptal se naléhavě Percy aniž by odvrátil hlavu od těch holek. Velitelce se na tváři rozlil úsměv.

"Sám Percy Jackson. Zajímalo mě, kdy se tady ukážeš. Už jsem se bála, že tě zabil někdo jiný." Sladce se usmála, skoro zavrkala.

"Kelly. Doufal jsem, že ještě pár let zůstaneš v Tartaru. Potom, co tě můj kamarád rozmáčkl na prach. Taková ostuda." Poznamenal jízlivě Percy. Nevěděla jsem jestli je to moudré. Kellyin obličej zbrutálněl. 

"Percy." Groverův hlas byl varovný a nespouštěl oči z těch třech. Rozhodně to zvládal líp než já.

"Ty ji znáš?" Houkla jsem potichu. 

"Jop. Stará známá." Odvětil Percy a schválně zdůraznil poslední dvě slova. Už jsem pochopila Groverovo varování. 

"ZEMŘI PERCY JACKSONE!!" Zavřískla Kelly a všechny tři holky se najednou proměnily v hnusné nestvůry. 

Měli rudé vlasy a oči, bílou pokožku, drápy a každou nohu jinou. 

Ač jsem nevěděla, jak se na těch nohách dokáží pohybovat, vrhly se na nás strašně rychle. Kelly se okamžitě zaměřila na Percyho. Grover začal hrát nějakou rychlou melodii a zbylým dvěma nestvůrám se kolem rukou a nohou objevily šlahouny a začaly je svazovat.  Bohužel nedokázal držet spoutané obě naráz. 

Jedna z nich se osvobodila a s šíleným výrazem se vrhla na mě. 

Háj gájz :D

Další dílek je na světě. Příjde mi trošku zmatený ale jsou tam nové a celkem důležité informace a indície k pokračování. :D Našli jste něco? :D

Jaký máte zatím názor na Annabell? 

Nechtěla jsem z ní dělat takovího slabocha, ale dlouho jsem uvažovala, jak by se asi mohla cítit dcera Athény. Nakonec jsem to vzdala a napsala jsem, jak bych se asi cítila já, kdybych byla v její situaci. :))

Vážně nevím, kdy bude další. :( Jsem už ve druháku a času na psaní je čím dál míň :/ budu se snažit :D 

Vážně děkuju za 1.1 přečtení :D mám vás všechny moc ráda :D

Hope you like it :)