Athéniny dcery

12. Kapitola

Moje tělo ovládly instinkty. Zvedla jsem Žihadlo ve chvíli, kdy se po mě nestvůra ohnala drápy. Odrazila jsem ji a máchla čepelí, ikdyž bylo jasné, že jí nemám šanci zasáhnout. Snadno se mé ráně vyhnula a zarazila se. Najednou se začala šíleně smát. Asi jí došlo, že nejsem bojovník, jak jí nejspíš Kelly popsala.

"Co jsou vůbec zač?" Křikla jsem do zvuků boje.

"Empůsy. Vampírky." Odpověděl mi Percyho hlas. Pořád se potýkal s Kelly. Ale já měla svoje starosti.

Moje empůsa se přestala smát mému chabému pokusu a znovu zaútočila. Vykryla jsem jí, ale ona se rychlostí blesku otočila kole mě a sekla mě přes záda. Vykřikla jsem překvapením a bolestí, když jsem ucítila, jak mě krev hřeje na kůži.

Připadala jsem si, že si se mnou jen hraje. Kdyby opravdu chtěla, jsem už dávno mrtvá. Utvrdil mě v tom empůsin smích. Slyšela jsem Groverovu píšťalu a Percyho, jak vykřikuje urážky, následované Kellyiným vzteklým řevem.

Možná, že kdybych teď...

Rychle jsem Žihadlem opsala oblouk a jen cítila, jak se zasekl do něčeho tuhého. Vzápětí se ozvalo bolestné zařvání. Vampírka se překvapeně podívala na zející ránu ve své hrudi a rozpadla se na žlutý prach.

Asi nečekala, tak rychlí protiútok. Nemohla jsem si, ale nic nalhávat. Porazila jsem ji, jen díky jejímu přesvědčení, že jsem ještě horší než jsem.

Ztěžka jsem oddechovala a odhrnula si blonďaté vlasy z očí. Groverova hudba utichla, a když jsem se podívala na místo, kde jsem třetí empůsu viděla naposledy zbyl tam jen chuchvalec šlahounů a žlutý prach.

Jediný kdo ještě bojoval byl Percy. Jejich souboj se nedal sledovat pouhým okem. Oba útočili a bránili se s vražednou přesností a rychlostí.

Najednou Percy provedl, nějaký složitý manévr s mečem a zarazil ho Kelly do prsou. Empůsa jen překvapením vyvalila oči.

"Opravdu doufám, že už se nikdy nesetkáme." Utrousil Percy, než se rozpadla na prach.

Celý boj trval nanejvýš pět minut, ale připadal mi strašně dlouhý a škrábance na zádech mě nepříjemně pálily. Nebyla jsem ale jediná, kdo něco utrpěl. Percy měl přes čelo dlouhý škrábanec a podobně na tom byly jeho paže. Jediný Grover byl v pořádku, jen to vypadalo, že by si rád schrupl.

"Jste všichni v pořádku?" Zeptal se Percy a vrátil meč do podoby propisky.

Jen jsem kývla hlavou, ale Grover vedle mě jasně ukazoval na moje záda.

"To nic není. Jen mě trošku poškrábala." Mávla jsem nad tím rukou. " Jak jste mě vůbec našli?"

Percy se začal přehrabovat v batohu, až vytáhl pytlík s malými čtverečky. Vypadali trochu jako žvejkačky. Dva vytáhl, jeden si vzal a ten druhý podal mě.

"Na. Sněz to. Uzdraví tě."

Kriticky jsem si ten čtvereček v jeho prstech měřila. "Tohle?"

"To je ambrózie. Vem si jí a neprotestuj."

Odfrkla jsem si a se zdviženým obočím si ji vzala. Okamžitě se mi na jazyku rozlila chuť oříškové čokolády, mé nejoblíbenější sladkosti. Cítila jsem se najednou plná energie.

"Jak jste mě vůbec našli?" Zopakovala jsem svojí otázku a s potěšením zjistila, že mám záda zase v pořádku.

"To Percy. Tvrdil, že jsi v nebezpečí." Vysvětlil Grover a zkoumavě se na mě podíval.