Athéniny dcery

4. Kapitola

Řítit se tmou, po prázdných silnicích Long Islandu, v šedým taxíku, ještě když řídí tři ženský s jedním okem a jedním zubem dohromady, asi nebyl ten nejlepší nápad. Když jsem překonala prvotní šok, že se taxi jen tak vynořilo z asfaltu, potom, co se tam hodilo jakési olympské platidlo, za volantem slepé věštkyně, začala jsem uvažovat zda jsem si tenhle šílený úlet nevymyslela jen z přemíry informací, co mi zahltily mozek. 

Pořád se zdá neskutečné, že celá řecká, římská a bůh ví jaká ještě mytologie je skutečná, a když tak sedím v taxíku s těmi stařenami, i sakra reálná. 

Podívala jsem se na Percyho, ale ten nespouštěl oči z vozovky před námi. Jako by s tímhle taxíkem už měl nějaké zkušenosti a ne zrovna dobré. 

Kdybych neměla, co dělat se pořádně držet, a příležitostně i ječet, asi bych se mu smála. Najednou jsme prudce zastavili až jsem vyletěla dopředu a narazila do opěradla. 

"Vystupovat." Zahlásila jedna z těch stařen. 

Celá rozlámaná jsem vystoupila a sledovala jak se auto, za hlasitého hádání o oko,  zase vsakuje do země.

"Neboj to si zvykneš." Prohlásil Percy, když uviděla můj vyjukaný pohled. Dost jsem o tom pochybovala. 

Percy zamířil k velké borovici na kopci a já ho následovala. Čím víc jsme se blížili, tím zřetelnější bylo zářící zlaté rouno, pověšené na nejnižší větvi. 

"To je pravé?" Zeptala jsem se.

"Je. Museli jsme pro něj do Moře nestvůr." Percy ani nemrkl, zatímco já jen kroutila hlavou, protože ať už je Moře nestvůr cokoli, už ten název zní strašně.

V té tmě jsem si musela dávat pozor kam šlapu. Párkrát se mi stalo, že jsem málem spadla, ale neprostupnou tmu, trochu osvětlovala veliká socha pár metrů od borovice. 

"To je socha tvé matky. Athény Pantheonské." Řekl Percy ještě než jsem se stačila zeptat. Páni. Z té sochy přímo sálala moc. Je taková máma i doopravdy. Jen mocná?

Chtěla jsem ji obejít a podívat se na ní zepředu, ale Percy znovu promluvil.

"Ahoj Peleusi." Pozdravil. Zamračila jsem se. Na koho to mluví?

Najednou se ozvalo spokojené zamručení. Ale ne když zamručí, třeba kočka. Tohle bylo 10x zesílené. Leknutím jsem skoro nadskočila a rozhlížela se kolem sebe. 

"Co to bylo?"

"V pořádku. To je Peleus." Uklidňoval mě Percy. 

Najednou se hrouda pod borovicí pohnula a upřela na mě zářivé jantarové (?) oko. Zůstala jsem přimrazená na místě, neschopna pohybu. Na svůj úmysl, podívat se, jak moje matka vypadá, jsem úplně zapomněla.

"Klid Peleusi. To je Annabell, dcera Athény. Annabethina sestra." Při vyslovení Annabethina jména Peleus zakňučel.

"Jo. Taky mi chybí." Povzdechl si Percy.

"Ahoj Peleusi." Vymáčkla jsem ze sebe, protože se na mě pořád koukal. Měla jsem pocit, že se mi jeho pohled propaluje až do žaludku. 

Peleus jen zamrkal a stočil se zpět okolo stromu. 

No páni! Až když jsem ho obcházela jsem si uvědomila, jak je veliký. 

"To je drak?" Hlesla jsem potichu.

"Jo." Odsouhlasil Percy, ale dál to nerozebíral a vykročil k budovám, rozesetým po údolí. V té tmě jsem z toho pohledu moc neměla, tak jsem se jen soustředila, abych nezakopla. Všude byl klid, až na praskání loučí. 

Minuli jsme shluk srubů a zamířili dál. 

"Percy!" Šeptl najednou někdo hodně nahlas. Znovu jsme se lekla, ale tentokrát, už jsem si vynadala. Jsem dcera bohyně moudrosti, nemůžu se všeho lekat.

"Grovere! Buď potichu!" Zavrčel Percy a rozhlédl se kolem sebe.

"Promiň. Co tu děláš? Já myslel, že si-" Ten Grover vyšel na světlo loučí a překvapeně se na mě podíval.

"Annabeth!!" Vykřikl nadšeně a vysloužil si tak další naštvaný pohled od Percyho. Já jen zírala na jeho nohy. Teda ne nohy, ale kopyta. Ten kluk byl od pasu dolů koza. 

"Annabeth, kde si byla? Všichni tě hledali." Grover mluvil s takovou úlevou, že mi bylo líto, že ho zklamu. "Co se-"

"Grovere-" Skočil mu do řeči Percy, zřejmě aby uvedl věci na pravou míru, ale tomu jsem zas skočila do řeči já.

"Ty máš kopyta?" Hlesla jsem a Grover se zarazil. 

"Cože? Jasně, že mám kopyta. Jsem satyr." Vysvětlil zamračeně.

Satyr?

"Grovere to není Annabeth." Řekl konečně Percy. Grover se zatvářil ještě zaraženěji.

"Jak není Annabeth. Vždyť je to ona." Hádal se.

"Jmenuju se Annabell." Řekla jsem a podívala se na Percyho, aby mi trochu pomohl.¨

"Ale-" Grover nebyl schopen slova.

"Já vím. Reagoval jsem stejně, když jsem ji viděl poprvé, ale není to Annabeth. Musíme za Cheirónem." Vysvětlil rychle Percy.

"Ale jak je to možné? To má Annabeth dvojnici? Seš si jistej, že jen neztratila paměť jako ty a Jason?" Zeptal se Grover, když konečně našel řeč. Ale zírat na mě nepřestal. 

"Ne, jsem si jistý. Ani to není žádný trik mlhy." Odpověděl Percy.

"Kdo je Jason? A ty si někdy ztratil paměť?" Zeptala jsem se.

"Jason je kamarád. Řeknu ti to později." Odbyl mě Percy a otočil se zpět ke Groverovi. 

"Nevíš jestli neměla Annabeth dvojče?" 

"To fakt nevím. Nikdy se nezmínila, že by měla vlastní sestru." 

Už mě to jejich ignorování začínalo štvát.

"Hele, já jsem tady." Štěkla jsem naštvaně. "Nevím, kde přesně jsem ani proč tu jsem a vy, mi teda zrovna nepomáháte. Tak půjdeme už za tím Cheirónem nebo se tady budete dál vybavovat, jako Afrodítiny dcery na školním plese." Založila jsem si ruce na prsou. Fakt nevím, kde jsem to přirovnání vzala ale oba se na mě překvapeně otočili.

"Jo. Jsou to sestry. Jen Annabeth se dokáže takhle rychle naštvat." Prohlásil Grover smutně. Jen jsem se na něj zamračila.

"Tak jdeme. Cheirón bude vědět, co dál."

Asi jste nečekali, že přidám dvě kapitoly za den, co? :D upřímně já taky ne :DD je dost těžké vžít se do Athéniny dcery, protože pořád na něco myslí, o něčem uvažuje a podobně :/ naštěstí pro mě je Annabell dost odlišná od svých sourozenců, protože vyrůstala mimo mytologický svět (ale nebudu spojlerovat :D ) tak to snad nějak zvládnu :D Hope you like it :)