Poor Brigade || Larry ✔

2.

Dostal jsem se ke dveřím a opatrně na ně zaťukal. "Prosím?" dveře otevřel opravdu velký hromotluk. Radši jsem před ním ustoupil.

"J-jsem tu-" začal jsem, ale on mě přerušil.

"Brigádník?" zeptal se a já přikývl. "Fajn, tak pojď." chytil mě za tričko a vtáhl mě dovnitř. Než jsem stačil něco udělat, tak jsem měl na rukou pouta a klečel na zemi. Ani jsem si nestihl prohlídnout místnost, protože mě ta gorila nutila koukat na podlahu. Můj dech se splašil. Věděl jsem, že jsem sem neměl chodit. Byla to ta největší chyba.

"Kdo to je?" ozval se nade mnou nepříjemný hlas.

"Brigádník." odpověděla gorila a kopla do mě. Chtěl jsem se podívat, ale jen jsem dostal ránu do tváře, a tak jsem mlčky klečel, koukal na zem a doufal, že je to jen špatný vtip.

"Vem ho ke mně do kanceláře. Právě natáčíme, nechci tu dělat rozruch." řekl ten muž přede mnou. Pak mi gorila zavázala oči šátkem, hodil si mě na rameno a někam mě nesl. Byl jsem v koncích, nemohl jsem se bránit. Litoval jsem, že jsem nešel na ty kurzy sebeobrany.

Ucítil jsem ostrou bolest, která projela mým tělem, když mě gorila hodila na zem. Snažil jsem se dýchat a rozhlížet se okolo, ale přes šátek jsem nic neviděl.

"Upřímně tě lituju." uslyšel jsem ještě hlas, než se zavřely dveře a já byl patrně sám. Snažil jsem se z těch pout dostat, ale to nebyly obyčejné pouta. To byla snad dětská velikost, protože se svými malými pazourky bych se z klasických pout dostal hned.

Po tváři mi začalo téct pár neposedných slziček. Nevěděl jsem co čekat. Jak to myslel, že právě natáčí? Pokusil jsem se postavit, ale moje nohy mě zradily a já si zase kecl na zadek. Tak jsem si alespoň o koleno sundal šátek, abych mohl vidět. Seděl jsem v nějaký kanceláři. Vypadala jako klasická kancelář obchodníků, ale nebyly tu žádné rodinné fotky, nebo kytky.

Okno! Okamžitě jsem vyskočil na nohy a byl jsem rád, že mě nezradily. Doběhl jsem k oknu a snažil se ho otevřít, ale ramenem to nebylo zrovna lehký. "Kruva!" zaklel jsem a snažil se co nejvíc.

"Máš výdrž." ozvalo se za mnou a já se rychle otočil.

"Co chcete?" řekl jsem, a když on se přiblížil, já ustoupil. Nechtěl jsem s tím nechutným mužem mít nic společného. Byl odporný.

"Já myslel, že hledáš brigádu." usmál se a jedním rychlím tahem mě držel pod krkem. "Teď už neodejdeš." Snažil jsem se ho nohama odstrčit, protože mě držel ve vzduchu a mně se špatně dýchalo, ale on si to užíval. Držel mě a čekal až mi dojde kyslík.

"P-prosím..." zašeptal jsem. Držel mě tak pevně, že mi bylo jasné, že budu mít ještě několik dní modřiny po celém krku. Pokud mě tu ovšem rovnou nezabije. Kyslík mi začal docházet a moje oči se zdály být tou nejtěžší věcí na světě. Pomalu se zavíraly a nakonec byla jen tma. 

Nebyl jsem mrtvý, ale patrně mě přidusil, abych omdlel. Teď si se mnou mohli dělat co chtěli. Nemohl jsem se jim bránit. Je mi čtrnáct! Moje tělo se může zlomit i pod prudkým větrem. Bolest snášet dokážu, naučil jsem se s ní žít.

Pokud mi budou chtít ublížit, klidně. Je mi to fuk, nemůžou mi udělat nic horšího než můj fotr. Můj fotr mě mučil jak fyzicky, tak i psychicky. Na to nikdo nemá. Nevím, co se mnou můžou mít v plánu, ale budu se bránit. Budu se snažit si zachránit svůj titěrný život jen, abych mohl mamce ještě říct, že jí mám rád.

Jenže co se mnou mají v plánu?

×