Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

10. Okno do minulosti ✔

Přišla jsem do ložnice s jasným obrázkem před uslzenýma očima.
Byla jsem si naprosto jistá, že nemám šanci složit zkoušky NKÚ na výbornou, a už vůbec ne na nad očekávání. Což o to, se všemi ostatními jsem si dovedla nějak poradit... Ale ty lektvary mi dávaly zatraceně zabrat - a to jsem byla po první hodině. Když jsem na katedru profesora Snapea pokládala poznámky a malou lahvičku s výsledným zmenšujícím dryákem, dlaně se mi klepaly jako osiky. Z učebny jsem pak vyběhla, jakoby mi u zadku někdo zapálil koudel. 

Počkala jsem na Johannu a holky z pokoje. Všechny mi říkaly, ať si z toho nedělám hlavu; Snape prostě uměl být takový. V tuhle chvíli mu stačilo jenom to, že jsem byla ve škole nová. Podle nich mu nebude trvat déle než jednu hodinu, než se zaměří na někoho jiného; ten někdo jiný se na jednu hodinu stane tím nejhorším lektvarovařičem, jakého kdy Snape viděl. Byl to koloběh.
Rozhodně to nebylo fér, ale hlavní věcí bylo neztrácet hlavu. Ať už Snape bude mluvit o čemkoliv a hodnotit cokoliv, bylo zapotřebí se soustředit jenom na opravdový výklad a zbytek jenom vypouštět ušima ven.

Abych nemusela přemýšlet nad novým profesorem, holky plynule převedly řeč na hodinu bylinkářství. Přišlo jim to celé docela vtipné, co jsem z té konverzace pochopila. Dokonce i Tilly, která byla druhou mrzimorskou prefektkou, se nad tím zasmála - to byla jedna z těch dívek, které jsem od sebe nedovedla rozlišit.

,,Teď máme až do večeře volno... Co kdybych ti ukázala okolí hradu?" zeptala se Johanna. Doslova mi skočila na postel a dívala se na to, jak si skládám oblečení do skříně.
,,Volno až do večeře?" podivila jsem se. Tilly nebo Sibyla se na nás podívaly zpoza převlékací zástěny. 
,,Jistě. Profesorka Sinisterová zatím nepřišla na to, jak sledovat hvězdy přes den," usmála se a zase zmizela. Proto jsem Johanninu nabídku přijala. 

Měla jsem vědět že byla šíleně zvědavá, ohledně toho, kdo jsem, odkud jsem a proč a jak jsem se objevila v Bradavicích; rozhodně to ale bylo lepší povídání než neustálé opakování toho, že Snape je každý týden zasedlý na někoho jiného.
Stavily jsme se ve Velké síni pro malou svačinu na cestu a vydaly jsme se toulat po školních pozemcích. Johanna, zdálo se, věděla kam můžeme a kam nesmíme. Bylo to vlastně docela jednoduché - tam, kde nebyl mozkomor, tam jsme mohly jít. První náznaky černých, splývavých hábitů a obličejů bez rysů jsme viděly až vysoko nad Zakázaným lesem. 

Pomalu jsme se procházely trávou a koukaly se na ptáčky poletující na nebi. 
,,Tak jo. Slíbila jsi, že mi všechno povíš. Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale tady v Bradavicích se přecházející studenti neobjevují zase tak často," vypálila Johanna zvědavě a zase si ukousla jablka. 

,,Zaprvé; nic jsem ti neslíbila. A za druhé... Povím ti to jen, když mi slíbíš, že nic z toho nikde nepovíš." 
,,Oni tě snad vyhodili ze školy a tvoji rodiče obešli zákon a," v ten moment se podívala na moje přimhouřené oči a přikývla. ,,Slibuji, že to nikomu nevyzvoním. Jenom mi to řekni, protože ta zvědavost mě ubíjí." 

Začala jsem Johanně vyprávět o tom, jak jsem dřív bydlela s rodiči v Anglii - o tom, že oba rodiče pracovali na ministerstvu. Táta opravoval nepovedená kouzla a mamka byla bystrozorkou; pověděla jsem jí i o tom, že Kornelius Popletal si její práci cenil od jistého momentu. 

,,Ona byla jedním z těch třinácti bystrozorů, kteří dopadli Siriuse Blacka?" podivila se Johanna. V ten moment jsme seděly u velké vrby. Ta vrba se ohýbala ze strany na stranu, skoro to vypadalo, že lapá po ptáčcích, kteří poletovali kolem. 
,,Vrchní vyšetřovatelka. Ale neřekla bych, že z toho měla vůbec radost, víš? Slyšela jsem, jak o tom mluví s taťkou dvojčat... Bylo to docela matoucí." Přiznala jsem otevřeně.