Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

16. Dým jménem Sirius Black ✔

Upravila jsem si hábit kolem loktů, protože mi už vadilo, jak se mi neustále otíral o zápěstí. Když jsem ty pohyby hábitu začala vnímat, bylo to pak ještě nepříjemnější. Byl to jenom obyčejný den, skoro jako každý druhý. 
Bylo relativně chladno, ale hádala jsem, že se to dalo očekávat. Druhá den ráno začínal listopad, takže počasí začínalo být pomalu horši a horší. Mraky za okny byly jako ocelová zástěna přes kterou nebylo možné zahlédnout vůbec nic, co bylo dál než Zapovězený les nebo Černé jezero. 

I v takový nečas jsem ale musela uznat, že měly Bradavice nějaké osobní kouzlo. Hrad byl položený v jemném údolí, které pomalu a elegantně vedlo do vysokého pohoří - špičku hory jsem ale vidět nemohla, protože i ta byla zakrytá temnou clonou. 
Něco neuvěřitelně osobního bylo na tom, že jsem se mohla posadit na parapet okna jedné z hradních věží a shlížet dolů na scenérii, která se za celý den vůbec nezměnila. Měla jsem čas napsat mamce jeden nebo dva dopisy. Neměla jsem náladu na to, abych s Johannou běhala po škole a získávala rozhovory s duchy. S dvojčaty jsme se ráno potkali na snídani. Ani jednoho jsem ale nepozdravila. Jakmile mi pohled dopadl na jejich obličeje, vzpomněla jsem si na celé to uchvácení. Protočila jsem oči a vydechla jsem, zatímco jsem si sedala vedle Jeremyho. Johanna totiž vstávala dost brzo, aby stihla rozhovor se všemi duchy. 

Zrovna jsem šla přes vstupní halu, abych mohla pokračovat do sovince. Proti vlastní vůli jsem se ale zastavila. Toho všudypřítomného ruchu jsem si nemohla nevšimnout. Každý si s každým neustále špital a na něčem se dohadoval. Skutečně jen málo z nás se snažilo naučit na předměty.
Bradavicemi tentokrát ale nekoloval rozruch jen kvůli tomu, že se pomalu a jistě blížily vánoční prázdniny; také se celkem rychle rozkřiklo, že se v okolí objevil Sirius Black. Nikdo nevěděl, jak to dokázal a ani jak se živý dokázal dostat pryč, ale Blackovo jméno se určitý týden v říjnu skloňovalo všemi možnými způsoby. Někteří diskutovali o tom, že si jde pro Pottera a nic ho nezastaví, jiní zase říkali, že se snaží dostat do Bradavic; a jiní byli zase dost ustrašení už kvůli tomu, že byl Black masovým vrahem. Zatím se ovšem nedostal nijak blízko k hradu, takže studenti zatím nešířili moc paniky.

Jeho plakáty se prý v Prasinkách objevily jen pár dnů po tom, co jsme tam byli my. I ta představa samotná mi byla nepříjemná. 
Ovšem, nemohla jsem se ani zrovna radovat. Rychle se rozkřiklo, když se tam Black poprvé objevil. Bylo to jen pár dnů před tím, než se to stalo - bylo to čtvrteční ráno. Spekulovalo se o tom, že hned ten večer nařídí Popletal, aby se mozkomoři stáhli ještě blíž k hradu, než před tím byli. Ten večer se ale nic nestalo. Brumbál sledoval studenty skrze své brýle, večeřel a vedl svižnou konverzaci s profesorkou McGonagallovou, která seděla po jeho pravici. To jsem věděla jen díky tomu, že jsme je s Johannou celou noc bedlivě pozorovaly. 

Když se ovšem po večeři nepostavil na svůj menší stupínek a nepromluvil k nám všem, došly jsme k závěru že je vše v pořádku - Bradavice byly bezpečné a v bezpečí; dokud tu byl Brumbál... Nic se nám nemohlo stát... Že? 
Ta rána přišla v nedělní večer, hned po tom, co jsme všichni najezení k prasknutí pomalu kráčeli k naší společenské místnosti. Večerní hostina na svátek všech svatých se povedla do toho nejmenšího detailu a já jsem si neměla na co stěžovat, když jsem se zvedala z lavice. Johanna vedle mě se tvářila ještě šťastněji, jelikož se pochechtávala rozhovoru dvou slečen z prvního ročníku. Bylo po jídle a já byla unavená, takže jsem se rozešla směrem pryč, do útrob hradu. 

Vyšla jsem z Velké síně bez úmyslu se tam ještě ten večer zastavovat a chtěla jsem si jít už jenom lehnout a spát. Všechno ve mně ovšem zmrzlo, když jsem zaslechla pronikavý a vylekaný jekot. Zakryla jsem si uši a počkala, než se ten zvuk alespoň maličko ztiší.