Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

1. The French Witch ✔

Druhého dne dopoledne; Paříž, Francie:

Prsty jsem něžně pohladila starou skříň a naposledy jsem pohlédla na obraz mé vlastní babičky. Jako jediný z věcí, co mi v pokoji zbyly, pořád ještě leží na svém místě. Babička nejdříve mávala a pak na dlouhý moment zmizela. Ještě chvíli jsem tam pod obrazem stála a sledovala prázdnou světnici, než jsem rám vzala a sundala dolů.
Přemýšlela jsem, kam šla a opatrně jsem prázdný rám položila k posteli, ale pak jsem se shodla sama se sebou, že asi zašla navštívit svou přítelkyni Hildebrandu.

Ačkoliv se zrovna s tímhle obrazem nedalo nikdy moc mluvit, vždycky jsem mu mohla svěřit jakékoliv tajemství.
Babičce totiž těsně před smrtí museli opatrně odstranit jazyk kvůli tomu, že se jí po něm rozšířily dásňohuby. Dásňohuby byly velmi zlí parazité, co pomocí svých malých zoubků pomalu rozkládali maso v její puse.
Nakonec jí z jazyku zbyla jen rozškrábaná rudá a zakrvácená plocha; postupem času se z ní stal člověk s mutismem a tuto vlastnost nakonec podělil i její obraz.
Bylo to už dlouhých deset let, co se tento obraz stal mým nejlepším přítelem na dlouhé letní večery, zatímco jsem psala domácí úlohy.

Samozřejmě ale nebyl mou nejlepší kouzelnickou přítelkyní; tou byly Phinie a Fleur, mé kamarádky z Krásnohůlek.

S těmi jsem se ale přes léto nikdy setkat nemohla, protože Phinie trávila celé prázdniny v Americe. Její bratr totiž pracoval na místním Ministerstvu čar a kouzel a přes léto se celá její objemná rodina sebrala a jela jej navštívit.
Fleur se zase na celé prázdniny ztratila v mohutných francouzských lesích, kde se zabývala studiem lesních tvorů; jako bludiček a salamandrů.
Její mamka pracovala zase pro Ministerstvo čar a kouzel ve Francii; v útvaru, který se zabýval ochranou a studiem kouzelných tvorů.
Fleur tato činnost nesmírně zajímala a bavila; všem bylo jasné, že tohle bude její budoucí kariéra.

V ten moment jsem si jen posmutněle uvědomovala, že mě jejich úsměvy nečekaly ani v září, kdy jsme se každý poslední den letních prázdnin, před odjezdem do školy, setkávaly na náměstí Cachee. Tam jsme v maličké pobočce kouzelného butiku Madame Malkinové nakoupily nové hábity z bledé, chladivé látky do školy a pak jsme až do západu slunce posedávaly u pochoutek Madame De'Loupe a každá jsme si dávala obrovský pohár malinové zmrzliny.

Teď mi to ale všechno proklouzalo mezi prsty a tahle dosavadní pohoda se mi pomalu rozplývala před očima.
V našem světě, kouzelnickém světě, se v poslední době totiž dělo něco, co hluboce vyděsilo nejen mou mamku; vyděsilo to všechny kouzelníky světa.

Denní věštec nás, obyčejné kouzelníky, o tom zase jednou informoval jako první.

Hned následující odpoledne po tom, co se to všechno semlelo, Peštík, naše malá rodinná sovička, odletěl do pobočky pro expresní večerní vydání.
Toho večera mě našel jako první; seděla jsem na našem malém balkonu a pila sladký čaj z létajících švestek oslazený cukrem z květů sladkých růží; specialitou francouzských kouzelníků.
V ten moment jsem se krčila nad Historií čar a kouzel a sepisovala esej o kouzelných tvorech francouzských lesů.
Peštík náhle přistál u mé dlaně a zobákem mě jemně klovl do zápěstí. Z nohou jsem mu odvázala malou mašli a semkla Denního věštce v dlaních. Byla jsem zvědavá.

Expresní vydání jsme s mamkou dostaly jenom jednou, a to, když se zápas v mistrovství famfrpálu protáhl na více než dvacet hodin a Bolehlav Střízlivý při něm ztratil vědomí z únavy a dehydratace; zlomil si celá žebra a páteř. Následně prý trávil víc jak šest měsíců v nemocnici s dorůstáním kostí a chrupavek.

Ačkoliv jsme ve Francii žíly déle jak deset let, mamka si i nadále nechávala posílat Denního věštce z Anglie. Ráda jej četla schoulená u krbu, zatímco jemně plál domácí oheň.
Častokrát jsme články četly společně a potom jsme se smály nad tím, co se to v Anglii zase děje.