Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

25. Březnové trable

Skrz celou učebnu Obrany proti černé magii šlo slyšet tiché mumlání. Stáli jsme rozmístění po celé místnosti, většina z nás měla hůlku zvednutou a našli se i tací, kteří měli vystrčený jazyk. Já stála u jednoho z oken, zapřená do dřevěného okenního parapetu hned nad topením a sledovala strop, jakoby se z něj mělo každou chvíli začít kouřit. 
Na konec února byla nezvyklá zima. Země už dávno nebyla pokrytá pevnou, ledovou námrazou a zmrzlým sněhem; sníh jako takový ze země ovšem stále nemizel a častokrát nás během dne nemile překvapila nejedna sněhová přeháňka. V mnohých případech jsme se cestou na hodiny, které byly vyučované mimo hrad, museli brodit břečkou z polo-roztátého sněhu a bláta. Sníh zatím stačil na to, abychom se s Weasleyovými koulovali při každé příležitosti, ačkoliv jsme riskovali hábity od bláta. 

Nic jsem na stropě zatím neviděla, a to jsem tam zírala dobrých deset minut. Dřevo dokonce ani neměnilo odstíny podle toho, jak za okny vykukovalo sluníčko. Z rozjímaní mě vyrušila Johanna, která se s dlouhým povzdychem opřela vedle mě. Jedním dotykem si upravila culík a zavrtěla hlavou. 
,,Myslím, že to prostě nezvládnu," vydechla. Zapřela si dlaně do kolen a sledovala ostatní, jak se div samým soustředěním nepotili, když tak zavírali oči. ,,Buď na to nejsem moc dost nóbl, nebo nemám dost šťastných vzpomínek." Zahudrovala, jak se tak drbala za krkem.
Já jsem patrona zatím vyčarovat nezkoušela - dívala jsem se na to, jak to zvládají ostatní. 

Lupin s dlaněmi v kapsách obcházel celou třídu - sem tam se zastavil, upravil postoj nebo vytkl to, co se mu nezdálo. Byl s námi nesmírně opatrný; dokola a do zbláznění nám opakoval, že napoprvé patrona jistě nevyčaroval ani samotný Brumbál. Chtělo to dřinu, soustředění, a... 
,,Spoustu sebedůvěry, Johanno," zastavil se přímo u nás jakoby slyšel, co Johanna před chvílí mumlala. Občas nás obě překvapovalo, na jakou dálku Lupin dokázal slyšet s naprostou přesností. Obě jsme se mírně narovnaly a dívaly se profesorovi přímo do obličeje. ,,Tím, že to vzdáš po pár pokusech skutečně ničeho nedosáhneš." 

,,Ale pane profesore..." Zakoktala se Johanna překvapeně. V ten moment se podívala mým směrem. ,,Tady Rosamunda..." 
,,Ta s tím pro změnu ani nezačala, všiml jsem si. Stojí to za zkoušku, tohle kouzlo vám může jednoho dne zachránit život." Spolu s tím nám věnoval další křivý úsměv, strčil si dlaně hlouběji do kapes a rozešel se směrem k Sydney, která na druhém konci učebny vytvářela... Cosi. Rozhodně to nevypadalo ani jako bílá mlha nebo patron, který se měl podle všechno objevit. ,,Každou chvíli jí to tam vybuchne." Poznamenala Johanna nevzrušeně, když se zvedala a protahovala si záda. Upravila si hůlku mezi prsty a pak se podívala mým směrem, jako kdybych byla nezvedné dítě. ,,Zvedej se, než kvůli nám dvěma tu hodinu zruší. Ostatní by nám za to zrovna nepoděkovali." 

Z nějakého důvodu mi nešlo soustředit se na jedinou šťastnou vzpomínku; mimo to jsem si nemohla na žádnou vzpomenout. Místo toho mi mozek předhazoval každičkou srážku s mozkomory, kterou si dovedl vybavit. Z hodiny jsem tak odcházela s notnou dávkou nevole - nevole se mě ale nedržela dlouho, jelikož mě u oběda rozesmál Fred svými zápisky z jasnovidectví. 

Netrvalo to dlouho a zima se pomalu přelila v začínající jaro. Tráva na kopcích kolem Bradavic začala rašit; po dlouhé době bylo zase všude zeleno. Neznamenalo to ale, že by se o moc oteplilo. Byla jsem ráda, že za okny už nebubnuje vichřice a že každých pět minut nesněží - náladu mi kazilo jen to, že se sníh plynule přeměnil v provazy deště. 
Po porážce, kterou jsme obdrželi od Havraspáru, nám nezbývalo nic jiného než alespoň vyhrát nad Zmijozelem. Tušili jsme, že pohár ten rok nemáme nejmenší šanci vyhrát, ale 2:1 bylo stále dobré skóre. Spolu se stále intenzivnějšími tréninky, kdy jsme na košťatech trávili i hodiny v kuse, mi březen ubíhal skutečně nesmírně rychle.