Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

22. Znamení třinácti

Škola byla ještě toho večera prázdná. Naše společenská místnost dokonale vyprázdněná, protože jsme byli jedni z mála, kdo v Bradavicích zůstal. Kvůli Blackovi se většina rodičů rozhodla, že chce mít během Vánočních svátků své děti doma. Bylo zvláštní se válet na tom nejlepším místě před krbem a vědět, že tam nikdo nepřijde a nevyhodí nad odtud. Většinou jsme se s Cedricem poflakovali po prázdné škole společně.
Navečer jsme se vydali na malé náměstíčko postavit sněhuláka a celý den jsme zakončili tím, že jsme zašli na večeři.

U stolu jsme viděli sedět Hermionu, Rona a Harryho; o něčem se ale tiše bavili a tak jsme uznali, že nebude moudré je zrovna rušit. Bylo příjemné sedět v prázdné, vyzdobené Velké síni oblečení v neforemných a neformálních svetrech, prostě tak, jak jsme vypadali jen když jsme byli spolu. Většinu času jsme se drželi za ruku; vypadalo to vskutku vtipně.
Zatímco Cedric se z nás dvou choval jako ten dospělejší a u talíře měl pootevřenou knihu, kterou si při večeři četl, snažil se jíst tak, aby to vypadalo kultivovaně. Já se tam mezitím cpala jako protržená; za celý den se toho stalo tolik, že jsem úplně zapomněla na to, jak umím občas hladová. 

Když jsem bleskla pohledem po Brumbálovi, na moment se zdálo, že se na mě dívá přes číši. Ovšem když jsem se k čestnému stolu podívala pořádně, ukázalo se, že se právě smál nějakému vtipu profesora Kratiknota.

Jak jsem o tom dovedla být zticha, to mi bylo záhadou. Pravdou bylo, že mi stavění sněhuláka o dost zvedlo náladu; stejně jako Johannino hudrování, že se jí domů vlastně ani nechce. I když jsem ji vyprovázela k hlavní bráně, byla jsem si jistá že si vymýšlí jen pro to, abych nebyla smutná. 
Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Nezbývá mi moc možností, přesně tak to řekla. Vypadalo to, že se snaží Blackovi pomoci uprchnout... Proč se tedy Black zdržoval v místech, kde byla ochrana nejvyšší? Proč bloudil po ulicích plných mozkomorů, proč se ukrýval v Prasinkách? Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím menší smysl to celé dávalo. 

Kdybych já uprchla po dvanácti letech z Azkabanu, co bych dělala? Kam bych se uchýlila? Rozhodně někam daleko a hluboko, někam, kde by mě nikdo nenašel. O tom jsem si byla jistá, že by mamka zvládla Blackovi zajistit, kdyby se na ni obrátil a o pomoc ji požádal.
Už jsem ani nepomýšlela na to, že by mamka možná nevěděla, co dělá. Věděla to naprosto přesně. Počítala s riziky, skočila do toho po hlavě a snažila se udělat to, co jí přišlo správné. Bylo to zlé, samozřejmě, bylo to příšerné. S povzdechem jsem se podívala na jitrnici, která mi ležela na talíři a snažila jsem se nad tím přemýšlet ještě o něco déle. 

Už jsem si vyvodila, že by Black mohl s klidným svědomím utéct. Mohl by zmizet jako dým nebo pára nad hrncem; ale on to neudělal. Musel mít tedy důvod, aby v okolí školy setrvával. Očima jsem bleskla na neučesanou kštici Harryho Pottera o stůl dál. 
Dávej na ty děti pozor, to také řekla Lupinovi. V Bradavicích kolovalo jisté přesvědčení o tom, že Black chce dokončit to, co začal - a že chce místo svého pána zabít Pottera. Dokážu pochopit, co ho na tom tolik láká, ale tohle je moc. Mohla to tedy být pravda? Byl Potter ve smrtelném nebezpečí? Lepší otázkou možná bylo, kdy Potter v tom smrtelném nebezpečí vlastně nebyl - dvojčata mi vyprávěla spoustu divočin, které Potter v Bradavicích za svou krátkou dobu působnosti dokázal vyvést. 

Mou otázkou tedy bylo, jestli bych mu to měla sdělit; co když na druhou stranu šlo o někoho úplně jiného? Co když Black vůbec nepásl po Potterovi a mamka to řekla jen tak, aby si byla jistá, že na nás Lupin dohlédne, ať už se bude dít cokoliv? Co když mamka ani o Potterovi nemluvila? Zamračeně jsem zabodla vidličku do jitrnice a snažila se vymyslet, co teď s tím.
Když jsem tak mrkla na Cedrica, vypadalo to, si vůbec nevšímal toho co dělám (ta další kniha s názvem Třináct nejkouzelnějších způsobů, jak potěšit čarodějku od Filiuse Brutnáka asi musela být doopravdy strhující) a podívala jsem se na Lupina. Ten na mě se stejným zaujetím zíral zpoza své vidličky, než uhnul pohledem na stranu. Jistojistě věděl, že se mi něco honí hlavou a že to něco mělo společného s tím, co mi to dopoledne pověděl.