Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

23. Nevelká oslava

Jak profesor sliboval, na oslavu Nového roku se v malé, příjemně nazdobené učebně konala menší a skromná oslava; tentokrát se sešlo o něco víc lidí, ať živých nebo zesnulých. Nepamatovala jsem si, že bych se Skorobezhlavým Nickem kdy vedla tak obsáhlý rozhovor, jako toho večera. Byli jsme tam všichni, kteří jsme se sešli u vánoční tabuli, dokonce i Snape se na půlhodiny ukázal a chladným, zdráhavým tónem všem popřál. Jakmile to šlo, zmizel z místnosti tak rychle, jak se tam objevil. 
K velké úlevě a částečnému zklamání se profesorka Trelawneyová ani neukázala; možná to bylo tím, jak profesorka McGonagallová při minulé příležitosti ztrapnila její jasnovidecké schopnosti. Se samotnou McGonagallovou byla ovšem velká zábava. 

Zatímco Cedric se zabral rozhovorem s Krvavým baronem, Cedric se celou dobu tvářil jakoby mu špatně sedl oběd, samotná profesorka přišla ke mně a ptala se, kam bych vlastně ráda po škole zamířila. Mluvila pomalu a váhavě, jakoby si nebyla jistá, zda-li se v Bradavicích příští rok vůbec sejdeme. Nejspíš si myslela, že se vrátím do Krásnohůlek stejně jako jsem se dostala do Bradavic. 
,,Jednou bych to chtěla zkusit na ministerského bystrozora... Mám ale strach, že to nezvládnu; hodiny lektvarů mi dávají docela zabrat." Přiznala jsem otevřeně a napila jsem se ze své sklenice punče. 

,,Hlavně předčasně nelámejte hůl. Občas se na poslední chvíli může stát zázrak. Myslím, že byste se na ministerstvu vyjímala," odpověděla McGonagallová s klidem. A pak udělala něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Usmála se a pozdravila jednoho z domácích skřítků, který se k nám přidal. 
Nedávala jsem na rozhovor moc pozor, takže jsem rychle ztratila nic; pozornost McGonagallové jsem na sebe přilákala tím, jak jsem se narovnala, když do místnosti s neveselým úsměvem vešel Remus Lupin. Vypadal ještě strhaněji, než obvykle; v obličeji nebyl ani bílý... Jeho pokožka měla podivně nažloutlý tón, kruhy pod jeho očima byly temné jako noc. 
Sledovala jsem jej, jak se bavil s Brumbálem a profesorkou McGonagallovou, malou chvíli na to se k nim připojil i profesor Kratiknot a přemýšlela jsem, zda-li by bylo moudré snažit si s ním promluvit přímo tady na oslavě. Měla jsem toho na srdci i na žaludku víc, než dost; starost o Harryho i maminčino bezpečí přece jen bylo cosi, co se ani přes celodenní muckání nedovedlo jen tak vypařit. 

Chvíli jsem tam stála a netrpělivě se na Lupina dívala. Jak jsem tak ale pohledem střelila na chvíli stranou, spatřila jsem pohled, kterým studovala Lupina Hermiona. Vypadalo to, jako by se nezmohla na jediné slovo; rychle přešla k oknu, na něco se povídávala a pak hlavou hodila zpátky k Lupinovi. Co za tím oknem studovala, to jsem nedozvěděla; v tu ránu se ke mě přesunuli Harry s Ronem. Každý s pošklebkem držel číši punče a oba se na Hermionu rozezleně dívali. 

,,Taky jste si mysleli, že sem přijde Trelawneyová?" zeptal se Ron tiše a rychle se napil, aby zakryl to, že právě mluvil. S Harrym jsme se na něj oba zvědavě podívali. 
,,To byla jediná věc, kvůli které jsem sem přišel; těšil jsem se na to, s čím ta šílená bába přijde dneska. Ten, kdo bude stát pod jmelím, zemře v noci kvůli tomu, že do něj kousne domácí skřítek?" zahulal Ronald a téměř dokonale napodobil profesorčin hlas. Oba jsme s Harrym vyhrkli smíchy. Nikdo si toho naštěstí nevšiml. 

,,Vy se s Hermionou nebavíte?" zašeptala jsem a bleskla po Hermioně očima. Ta dívka tam stále postávala u okna se svým pohárkem punče. Vlasy, jako po většinu času, měla rozčepýřené; ten svetr, který měla na sobě, jí ovšem nesmírně slušel. Když takhle postávala v rohu místnosti, úplně sama, přišla jsem si nesmírně špatně.
,,Je to složité..." Odpověděl Harry rychle - v ten moment Ron vypoulil obě oči  a skoro hodil svůj punč na stěnu. 
,,Je to složité?" vyhrkl Ron zmateně. Jeho pohled visel na Harrym s pootevřenou pusou. ,,Tak její kočka sežere mojí krysu a ty říkáš, že je to složité?"