Laughter Therapy // Prochází kompletní úpravou

12. Malinový džus ✔

Nakonec, jak se ukázalo, mě dopad na tvrdou zem nezabil. Kdybych totiž umřela, nebolelo by mě úplně celé tělo. S odfrknutím jsem si promnula zápěstí a sbírala jsem odvahu k tomu, abych se posadila.
,,U sva... té... ho Brum... bála..." Zaúpěla jsem do naprostého ticha a poprvé jsem se při vědomí nadechla. Nemohla jsem skoro ani promluvit.
Nedokázala jsem do sebe dostat dost vzduchu. Lekla jsem se a bolestí se mi dýchání zřídlo. Bylo to jakoby mi někdo do hrudi tlačil kůl, jakoby na něm ležel nebo skákal a tím se ho snažil zarazit ještě hlouběji, než před tím. Lapala jsem po dechu, snad to vypadalo že jsem zrovna dokončila dlouhý běžecký závod. V první chvíli zmatku, kdy jsem sotva viděla co je kolem mě, jsem se dokonce snažila posadit; to byla ještě větší chyba. Samou bolestí jsem se rozplakala. 

Než jsem stihla udělat něco dalšího a neplánovaného, cítila jsem dvě suché chladné dlaně, které mě jemně zatlačily na lůžko. Nemohla jsem se ovládnout, což znamenalo, že mě ona tajemná osoba začarovala. Hladila mě po čele a čekala, až se rozkoukám. 
Byla to dáma s velkým úsměvem a sesterským čepečkem na hlavě. Ve tváři měla spoustu vrásek, které různě hrály s každičkým pohybem jejích úst. Až po chvíli mi došlo, že na mě ta žena mluví. Musela jsem se soustředit na to, abych ji slyšela. 

,,Konečně jste vzhůru, drahoušku," řekla pak tiše. Když si byla jistá, že nezačnu zase vyvádět, pomohla mi do sedu. Podepřela mi záda polštáři, podívala si, zda-li jsem pohodlně usazená a pak mi mi do malého kalíšku nalila čirou, páchnoucí tekutinu. Strčila mi ji až ke rtům a sledovala, jak tekutinu velkými doušky hltám. Tvář se mi během vteřin scvrkla nevolí. Cítila jsem, jak mi žaludek dělal kotrmelce, ale ona žena kalíšek ani na vteřinu neodložila. Dokonce to vypadalo, že se vzteká, když jsem poslední doušek vyplivla.
,,Nevím, co si vy mladí myslíte. Pokaždé to někdo vyplivne jakoby čekal malinový džus. Jestli se odsud chcete dostat dřív než v sobotu, měla byste vypít všechno, co vám dám," promluvila na mě se zdviženým obočím. Za okny vládla temná noc; musela jsem být v limbu docela dlouho. 

Když mě balila do deky, otevřela jsem pusu abych se jí zeptala, co se vlastně stalo. Když jsem zakokrhala na celou ošetřovnu, ta paní na mě pohlédla a zavrtěla hlavou. Mladík naproti nám se překulil na druhý bok a ukázal mi tvář plnou ošklivých boláků. Někdo ho musel uřknout. 
,,Hlavně se nepokoušejte smát a mluvit, ano? Mohlo by to pak být ještě horší. Mohu vás ujistit, že je vaše koště v pořádku a že jste nedopadla na zem hřiště... Jinak byste vypadala o dost hůř. Slyšela jsem, že jste na moment přestala vnímat hru a potlouk vám narazil do hrudi. To se stává, od toho tu taky jsem, drahoušku. Dohlédnu na to, abyste se dala do pořádku cobydup." Poklepala mě žena na nohu a pak se zvedla, sfoukla svíčku vedle mojí postele. 

,,Být vámi, prospala bych se. První hodiny srůstání kostí jsou vždycky nejhorší," v ten moment byla pryč. Srůstání kostí? Potlouk, který mi narazil do hrudníku? O čem to, u svatého Brumbála mluvila? Položila jsem se níž na postel a zadívala jsem se na strop ošetřovny. Bylo tam ticho... Až moc ticho. Jak jsem tam měla vydržet až do soboty?
Protože jsem musela zůstat na zádech, usínání mi trvalo o dost déle, než bych původně čekala. A ta žena, ať to byl, kdo to byl, měla naprostou pravdu. Bylo to, jakoby mi přímo uprostřed hrudníku propukl požár. Dělalo mi jen velké problémy nevyjeknout do temné noci; po nějaké době jsem za mělkého dýchání přece jen usnula. Bylo to však dlouho poté, co bylo to nejhorší za mnou.

Probudila jsem se až druhý den ráno. Pořád se mi nedýchalo nejlépe, ale bylo to o dost lepší než před tím. Madame Pomfreyová, jak jsem později zjistila, mi na velkém podnose přinesla snídani. Zase dohlédla na to, abych se pořádně posadila a ještě před tím než mi dovolila jíst, mi do rukou dala další kalíšek oné průzračné tekutiny. Stála tam u postele jako socha, obě ruce držela v bok, a sledovala, jak jsem to všechno vypila až do dna.