Shadow from the Lie

2. Lucy

Probudily mě sluneční paprsky, které mě lehce šimraly na tváři. Ještě než jsem otevřela oči, musela jsem se usmát. Krásné ráno, začátek prázdnin a zpátky ve Francii. Pomalu jsme otevřela víčka a periferním viděním jsem na stropě zahlédla jakousi černou šmouhu. Jenže když jsem uviděla něco na druhém konci postele, rychle mě to přestalo zajímat. Posadila jsem se a naklonila se dopředu, abych zjistila, co to je. Přímo vedle bosé nohy, která mi vykukovala z pod peřiny byl velký, tlustý a mimořádně ošklivý pavouk. Sotva jsem zahlédla ty chlupaté nohy, zapištěla jsem jak malá, hodila peřinu na něj a snažila se co nejrychleji dostat do co nejbezpečnější vzdálenosti. Přitom jsem stihla zpozorovat, že ta původně nezajímavá šmouha, není vlastně až tak nezajímavá. Byl to jeho kámoš a během chvilky mi přistál přímo uprostřed obličeje. Rukama jsem se dotkla toho ohavného tvora, odmrštila ho pryč a běžela pryč z pokoje. Dveře byly otevřené, ale to jsem teď neřešila. Jenže projít futrama dveří se mi už tak moc dobře nepodařilo. Můj obličej se zabořil do jakési měkké, natahovací a jak jsem potom zjistila i průhledné věci, která mi znemožnila dýchat a když praskla, já prudce dopadla na záda. Tápala jsem rukama okolo sebe a snažila se zvednout. Zároveň jsem lapala po dechu a přitom se mi podařilo tu divnou věc částečně vdechnout.

Když se mi podařilo jednou rukou alespoň z poloviny strhnout tu divnou věc, kterou jsem identifikovala jako potravinářskou fólii, druhou jsem vedle sebe něco nahmátla. Jelikož jsem byla momentálně částečně oslepena, dala jsem si to přímo před obličej. Další pavouk, tentokrát s děsivě červenýma očima. Oni existují i alfa pavouci?! Znovu jsem zapištěla a odhodila ho před sebe. Z blízkého pokoje jsem taky zaslechla křik, podle všeho patřil Lydii. Vymrštila jsem se na nohy a snažila se utéct, jenže můj pohled padl na foťák, který byl chytře nastražený na poličce, hned naproti dveřím mého pokoje. Vrátila jsem se zpátky do pokoje a uviděla Scottův mobil. Najednou mi to došlo - oni si ze mě vystřelili! Jako býk jsem vyběhla a ven na chodbu, kde z protějších dveří v tu samou chvíli vyletěla Lydie. Neměla na obličeji potravinářskou fólii, ale mouku. Dívala se na mě stejně zděšeně, jako já na ni. Kývli jsme na sebe a nastejno vykročili k pokoji klukům. Prudce jsme otevřeli dveře a měli výhled na Stilese, Scotta a Liama, jak se válí smíchy po zemi, až jim tečou slzy.

,,Tak teď vám nebudou téct slzy od smíchu, ale od bolesti, kterou vám způsobím!" zařvala jsem na ně a s Lydií v závěsu se na ně vrhla (ne v tom druhým slova smyslu). Hned první ránu schytal Liam, který byl ke mně nejblíž. Zatím co se Scott začal Liamovi smát, Lydie mu vrazila taky a rána od nás obou přistála na Stilesovi. I když jsme je ani jedna nešetřila a myslím si, že ty rány mohly docela dost bolet, kluci se pořád smáli. Vrazila jsem jim ještě lehkou facku a šla se podívat ke stolku, kde měli zapnutý notebook a k němu propojené všechny pohledy foťáků a mobilů, co na nás nastražili. Zasedla jsem ke stolu, zavolala k sobě Lydii a přehrála si, jak jsem hodila peřinu na pavouka, na obličeji mi přistál další a pak se zamotala do potravinářské fólie, která byla namotaná ve futrech dveří. Lydie ale nedopadla o moc lépe. Ta sice neměla v posteli pavouky, ale když si šla ráno vyfénovat vlasy, jelikož se sprchovala (naštěstí kamera nebyla namířená na sprchu, takže nahou Lydii neviděli), fén na ni vyprskl snad kilo mouky. Začala si mouku vyndávat z očí, ale pak si všimla stejně ohyzdných pavouků a dokonce i hadů na zemi, které tam zřejmě naskládali, když se Lydie sprchovala. Kluci se pořád váleli po zemi i s obtisky našich dlaní na tváři.

,,Tohle bude chtít pomstu," usmála se na mě Lydie. ,,Ale něco na ně nastražit, to je moc dětinské. Vymyslíme něco lepšího."

,,Já si myslím, že bychom je mohli vzít na nákupy. Co na to říkáš?" oplatila jsem jí stejný úsměv a pak jsme se na ně podívali. Jejich výraz byly k nezaplacení. ,,A cestou vymyslíme ještě něco dalšího."