Shadow from the Lie

15. Nejhorší nápad

Mraky na nebi začaly pomalu světlat a hvězdy se postupně vytrácely. Kráčela jsem po prázdné ulici s Theem po boku, soustředěná na vlastní myšlenky a nevnímala nic okolo. Uvažovala jsem nad tím, co bude táta, Stiles, Scott, Liam i Lydie říkat na moje zmizení a jestli jim říct, jak se to všechno doopravdy má, nebo to radši zatloukat a zatloukat.

Znovu jsem si vzpomněla na mámu. Při té představě, že mohla být pořád naživu a mohli jsme šťastně žít jako celá rodina, třeba bych měla i dalšího sourozence, jsem měla co dělat, abych nezačala brečet.

„Nemysli na to," vyrušil mě Theo kráčející hned vedle mě.

„Hm?" trhla jsem sebou zaraženě, než mi došlo, o čem mluví. Pak jsem jen povytáhla obočí. „Jak můžeš vědět, nad čím přemýšlím?"

„Mám prostě dobrý odhad na lidi," zasmál se. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou, protože mi ta Theova empatie přišla až příliš podivná. Nebylo to poprvé, co poznal, nad čím přemýšlím. Měla jsem ale na starost mnohem důležitější věci, než řešit jeho vcítění do pocitů ostatních. Mlčky jsme dál pokračovali prázdnou ulicí a podle všeho jsme asi mířili k našemu hotelu. Zanedlouho jsme šli podél dlouhé, šedé, hřbitovní zdi, kde shodou náhod byla pohřbená máma, za níž se nacházelo desítky, ne-li stovky hrobů nejrůznějších lidí, kteří třeba ještě nedávno pochodovali po této planetě. Neměla jsem obecně ráda hřbitovy, poněvadž z nich vyzařovala taková zvláštní energie a kdykoliv jsem na jeho půdu vkročila, sevřel mě pocit úzkosti. Možná to bylo díky mému vlkodlačímu já, možná mi to prostě jen nahánělo hrůzu. Už odmalička jsem neměla hřbitovy v oblibě.

Vzpomněla jsem si na další věc a tou byl mámin hrob. Většina lidí, kteří by se vrátili do své rodné země, kde nechali pohřbít své milované, by jako první navštívili právě jejich hrob, donesli květiny, zapálili svíčku a pomodlili se za ně. My s tátou takový typ lidí nebyli, nebo alespoň já určitě. Ačkoliv mi máma neskutečně moc chyběla a přála jsem si vidět ji zase po svém boku, věděla jsem, že nic takového se nikdy nestane. Když jsme ještě bydleli ve Francii a táta mě jednou za čas vytáhl na hřbitov, abych se šla na mámu podívat, vždy jsem se tam rozbrečela a musela odejít. Nedokázala jsem se dívat na její hrob a žít s tím pocitem, že je zakopaná v zemi a už nikdy neotevře oči. Bylo pro mě tedy lepší, nechodit tam vůbec.

Tentokrát jsem to však cítila jinak. Jakoby na mě za všechna ta léta dolehl pocit viny, že jsem hrob mé matky nikdy pořádně nenavštívila, neřekla jí nic a ani nedonesla ty blbé kytky nebo svíčku. Zastavila jsem se a otočila hlavu směrem k mřížované, černé bráně, kolem které jsme právě procházeli. Theo taktéž zpomalil a věnoval mi nechápavý pohled.

„Chtěla bych navštívit hrob mé mámy," odpověděla jsem tiše a spojila ruce.

„Půjdu s tebou," navrhnul a vrátil se zpátky několik kroků ke mně. Já však ustoupila dozadu.

„Ne... Theo. Chci jít sama," zdvihla jsem hlavu a nadechla se, abych dala jasně najevo, že to zvládnu. Theo se zatvářil starostlivě, ale já ho malým úsměvem uklidnila, že jsem opravdu v pohodě a chci být jen chvíli o samotě. Potom jsem se k němu otočila zády, vzala za kliku černé brány a ta se s typickým, hrůzu nahánějícím vrzáním otevřela. Se zatajeným dechem jsem za sebou zavřela a malými krůčky se vydala tím směrem, kde jsem odhadovala, že se mámin hrob nachází. Proplétala jsem se náhrobky s tkvějícími nápisy zemřelých a hlasitě polkla, když jsem si uvědomila, kolik mrtvých lidí právě leží pod mýma nohama. Zhluboka jsem se nadechovala, abych se trochu uklidnila, nýbrž mi to příliš nepomohlo. Při každém nadechnutí studeného vzduchu, smíchaného s tou podivnou energií, vyvolávající ve mně nevolnost, jsem nebyla příliš daleko od paniky a měla jsem sto chutí utéct pryč, do bezpečné vzdálenosti. Musela jsem to kvůli mámě vydržet.