Shadow from the Lie

11. Ani na to nemysli

DEN NAROZENIN VENDY:

A je to tu. Dnes je mi sedmnáct. Konečně. Zatímco celá parta bude mít co nevidět už osmnáct, já patřila všude mezi ty nejmladší, protože jsem narozená v červenci. A dnes taky přišel ten den, kterého jsem se tak bála. 

Posledních pár dní se nic moc neudálo. Byli jsme zase na památkách, okružní plavbě, navštívili jsme toho pána v nemocnici, který nám, nebo tedy spíš Scottovi a Liamovi děkoval za záchranu života. Byla jsem taky venku s Lucy, jelikož jsem potřebovala nějakou známou osobu, která by mě vyslechla, přestože jsem jí hodně věcí říct nemohla. Ano, mám Lydii, ale člověk si občas potřebuje popovídat s někým, koho zná už léta a plně mu důvěřuje. Samozřejmě důvěřuji i Lydii, ale snad mě chápete. Ležela jsem na zádech ve své posteli a koukala na bílý strop. Jak teda dnešek proběhne? Přiřítí se sem vzteklá a šílená Julie, že mě bere na svůj první lov, nebo mě rovnou majzne lopatou po hlavě, jelikož už třeba zjistila, co jsem zač a aby mě pak mohla následně pitvat zaživa? Toť otázka. Každopádně se mi z postele vůbec nechtělo a stejně jsem věděla, že je ještě příliš brzy na vstávání. Na svůj mobil jsem se sice nepodívala, ale odhadovala jsem to podle vycházejícího slunce zhruba na šestou ráno. Proč jsem se vzbudila tak brzy a nemohla znovu usnout, pro mě nebylo záhadou. Kdo by přeci s takovými nervy v klidu spal.

V posteli jsem zůstala ještě asi hodinu a půl. Dokonce se mi chvílemi znovu zavírali oči, ale už jsem nechtěla spát. Dneska jsem na planetě Zemi už sedmnáct let a snad nejvíc se toho změnilo za poslední rok. Kousnutí od vlkodlaka, přestěhování do Beacon Hills, noví přátelé, Ellizabeth a teď prázdniny v Evropě, kde musím čelit své vlastní rodině. Moje přemýšlení ale vyrušilo zaklepání na dveře. Dotyčný nečekal ani na odpověď a hned už bral za kliku. Byla to Lydie.

,,Dobré ráno oslavenkyně!" usmála se svým krásným úsměvem a zmatenou, sedící na posteli mě objala. Do rukou mi hned vecpala jakousi taštičku a když jsem do ní nakoukla, zjistila jsem, že je v ní nějaká kosmetika a čokoláda. 

,,Děkuju Lyd," objala jsem ji nazpátek. 

,,Nemáš zač, Vendy," odtáhla se a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Oproti mě už byla oblečená a to v nádherných bílých šatech, upravená i namalovaná, i když to vůbec nepotřebovala. Byla nádherná i bez make-upu. To se o mě bohužel říct nedá, obzvlášť, když jsem byla ještě v pyžamu a rozcuchaná. Během chvilky už do pokoje vstoupil Scott, Liam a samozřejmě Stiles. Všichni tři se culili a já měla sto chutí vykopat je ven i s těmi dárky. Panebože, zbláznili se snad? 

,,Ale no tak, běžte s těmi dárky pryč. Já jsem ráda, že mám vás a to mi stačí," zazubila jsem se na ně.

,,Hlavně mi neříkej, že nechceš plyšového jednorožce," pozvedl Stiles obočí a pak mi do rukou předal obřího růžového plyšáka, kterého předtím schovával za zády. ,,Všechno nejlepší Vendy!" řekl s úsměvem a vlepil mi velkou pusu na tvář. Já se roztékala samým štěstím.

,,Nevím moc co říct, tak teda pěkný narozky," přistoupil ke mně Liam, taky mě objal a dal mi nádhernou kytici červených růží. Měla jsem opravdu na krajíčku a málem se rozbrečela. No a poslední za mnou přišel Scott a smutně pokrčil rameny.

,,Promiň, zapomněl jsem něco koupit," řekl zklamaně, ,,ale pěkný narozeniny, Vendy."

,,Pojď jsem prosím tě," řekla jsem sotva tak, že mi bylo rozumět a objala ho tak pevně, div jsem ho neumačkala. To už jsem to nevydržela a rozbrečela se.

,,Dělal jsem si srandu, nezapomněl jsem," vymanil se po chvilce z mého sevření a podstrčil mi nějakou krabičku zabalenou v balícím papíře a s červenou stuhou.