Shadow from the Lie

5. Argentovi

Z pohledu Vendy:

Probudila jsem se asi okolo půl jedné odpoledne. Běh v noci po lese mě opravdu vyřídil, takže první co jsem udělala, když jsem slavnostně dorazila do našeho apartmánu, osprchovala jsem se, odebrala se do svého pokoje, svalila se na postel a během chvilky byla tuhá. Vlastně nebýt táty, který mě vzbudil, tak to vezmu tahem asi až do následujícího rána.

,,Obávám se, že vás dneska už do Louvreu nevytáhnu, ale i tak si uděláme menší výlet," řekl. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Tati, na výlety máme ještě celé dva týdny. Opravdu to nemůže počkat?" zakňourala jsem. Táta se zasmál, ale hned na to nasadil svůj typický přísný výraz. ,,Ne."

S povzdechem jsem se vyškrábala z postele. Nevěděla jsem, kam má táta v plánu jet, takže jsem ani nevěděla, co si vzít na sebe. ,,Kam jedeme?" zeptala jsem se, zatímco jsem se přehrabovala v kufru. Už bych si to oblečení taky mohla vyndat do skříní.

,,To je překvapení," vykoukl táta zpoza rohu. Protočila jsem očima, ale pak na sebe navlékla červený crop top a sukni, která mi zakrývala celé břicho. Nalíčila jsem se jen tak na oko, aby se neřeklo, prohrábla si rukou vlasy a mohla vyrazit. Táta mi řekl, ať jdu před hotel, že tam na mě bude čekat. Zamkla jsem tedy a šla ven, kde už táta čekal v autě. Vykulila jsem na něj oči. ,,Kde si vzal auto?"

,,Jeden známý mi ho no... Půjčil, dokud tu budeme," zamyslel se, ,,tak nasedej."

,,Ostatní nejedou?" podivila jsem se. Táta jen zavrtěl hlavou, zapnul rádio a rozjel se. Doufala jsem, že zajedeme někam do cukrárny, na kafe nebo se někde projdeme, jenže když to táta vzal směrem k lesu, trochu mě to vyděsilo. Lesu jsem si už užila až až.

,,Tati... Proč jedeme do lesa?" zavrtěla jsem se na sedadle, ale táta mi neodpověděl. Rozhodla jsem se radši nechat otázek, stejně mi na ně nikdo neodpoví. Ale rozhodně mě to neuklidnilo. Táta zastavil někde na kraji silnice, uprostřed lesa, kde jsem to vůbec neznala. Za celou dobu jsme nepotkali ani jedno jediné auto nebo člověka a děsilo mě to čím dál tím víc. Aniž by cokoliv řekl, táta mi pokynul abych vystoupila a následně udělal to samé. Zamkl auto a pokračoval po nějaké lesní písčité cestě hluboko do lesa. Ten les byl... Zvláštní. Ono více méně všechny lesy mají takovou děsivou atmosféru, ale tento obzvlášť. Byl více méně listnatý a listí bylo sice všude, ale mělo takový temný nádech. Žádný ptačí zpěv. Nic. Jen hrobové ticho narušované našimi kroky po cestě. Jenže moje zvědavost byla silnější než strach.

,,Můžu laskavě vědět, kam to sakra jdeme?" zamručela jsem podrážděně. Další ignorace. Někdy si připadám jako vzduch, fakt. Mohli jsme jít asi kilometr lesem, když jsem v dálce na jakési mýtině zahlédla starou boudu obloženou dřevem, která vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Táta se k ní bez váhání rozešel a začal rukou šmatrat v kapse svých kalhot. Když vítězoslavně vytáhl starý, zrezivělý klíč, usmál se, odemkl a otevřel dveře dokořán. Nechal mě vstoupit dovnitř, následoval mě a zase za námi zavřel. Přepadl mě hnusný pocit, že tu všude visí pavučiny a s nimi i pavouci. Oklepala jsem se. Pak jsem se rozhlédla kolem a zjistila užitečnou věc - v té boudě nebylo nic. Absolutně nic kromě staré poličky, kterou tvořilo pár druhů všelijakých prken ztlučených do sebe. Hlasitě a velmi ironicky jsem se zasmála.

,,Tati, to si mě sem táhl kvůli tomuhle? Vážně? Stará bouda s ještě starší poličkou uvnitř?" Táta zase neodpověděl. ,,A mluv se mnou! Tváříš se jak nějaký cizinec, co mě vede na popravu."

Tátův výraz byl děsivě kamenný, nehnul ani brvou. Chvíli jsem uvažovala, jestli snad náhodou Ellizabeth nepřestoupila ze mě do mého táty. Popravdě, ani bych se tomu nedivila. Když už jsem myslela, že se nic dalšího dít nebude, otočíme se a půjdeme zase zpátky, táta mě poodstrčil trochu stranou a přistoupil k té poličce. Chvilku se na ní díval, jakoby se snad měla přeměnit v nějakou nadpozemskou věc, pak ji pevně chytil a sundal na prkennou zem. Moje obočí se snad nikdy nenacházelo ve vyšší pozici, jelikož jsem absolutně neměla páru, co se chystá udělat. Už jsem začala pochybovat o tom, jestli je můj táta normální. Po té poličce zůstalo ve zdi několik dírek a jedna byla taková trochu jiná. Přistoupila jsem blíž a připomínala mi tvar vlčí hlavy. Nechtělo se mi tomu věřit a tak jsem šla ještě blíž, až jsem měla obličej asi pět centimetrů od zdi. Byla. To. Hlava. Vlka. Přitom ta dírka byla úplně miniaturní, až mi přišlo absurdní, že by tohle někdo dokázal udělat. Jenže to nebylo všechno. Táta znovu zalovil v kapse, vytáhl svou peněženku a otevřel jednu malou přihrádku. Z té vytáhl naprosto identickou hlavu vlka, akorát pravděpodobně ze stříbra. Vypadalo to jako nějaký odlitek.