Shadow from the Lie

17. Něco mi řekni

Už jsme byli skoro u našeho hotelu a já se psychicky připravovala na to, že budu muset strávit minimálně osm hodin v letadle, což se mi ani trochu nezamlouvalo. Navíc jenom s tátou, tudíž to bude o to horší. Stiles si všiml, jak si neklidně mnu lem trička, otočil ke mně hlavu a lehce se pousmál.

„To bude dobrý Vendy, neboj," utišoval mě.

„Já vím," prohlásila jsem rozpačitě, „jen se bojím, aby na mě táta zase nekřičel, až dojdeme k hotelu, že jsem odešla a nic neřekla."

„Svedu to při nejhorším na sebe, abys z toho neměla průšvih," pohladil mě po rameni. Děkovně jsem přikývla a pokračovala v chůzi směrem k našemu hotelu.

Jakmile jsme k němu dorazili, táta akorát táhl ven poslední kufr a s námahou ho položil vedle těch ostatních. Pak se narovnal, prohnul v zádech a vyčerpaně si otřel zpocené čelo.

„Dobrý den," pozdravil Stiles a nahodil svůj milý, přátelský úsměv, za který se na něj prostě nedalo ani v nejmenším zlobit.

„Ahoj Stilesi," odpověděl mu táta a pak přesunul pohled na mě. Tvářil se trochu naštvaně, ale nejspíš se rozhodl moje dnešní vypaření se pryč nekomentovat. Potom se ovšem zarazil a trochu překvapeně zvedl obočí.

„Kde máš ten náhrdelník? Od té doby, co jsem ti ho dal, si ho nesundala z krku."

Automaticky jsem vyšvihla rukou ke svému odhalenému krku, jenže se na něm žádný kovový řetízek ve tvaru profilu vlka a půlměsíce nenacházel. Vyděšeně jsem vytřeštila oči a ještě několikrát si na krk sáhla, zda se třeba přívěšek jen nepřetočil dozadu. Ode dne, kdy mi ho táta předal v Louveru, jsem ho z krku nesundala.

„Musela jsem ho ztratit někde v tom parku!" vykřikla jsem bezmocně. Stiles se zatvářil trochu nechápavě, poněvadž nechápal, proč tak vyšiluji kvůli nějakému náhrdelníku.

„Jenže za chvíli je tu taxi a odveze nás na letiště," promluvil táta.

„Jeď na letiště. Čas ještě máme, já se zajedu podívat po tom náhrdelníku a slibuju, že i kdybych ho nenašla, přijedu tam včas," prohlásila jsem pevně.

„Vendy, nebudeš přece riskovat, že nám odletí letadlo kvůli náhrdelníku, který stejně nevíš, kde jsi ho ztratila," oponoval mi táta.

„Tati, ten náhrdelník pro mě strašně moc znamená. Jak jsi řekl, je to symbol naší rodiny a kdysi patřil mé matce. Nemůžu bez něj odletět," nepatrně jsem kývla hlavou a podívala se na Stilese. „Jdeš se mnou?"

„Jasně," souhlasil, oba jsme se otočili na patě a nechali mého tátu stát i s kufry před hotelem.

***

Z pohledu Stilese:

Popravdě se mi vůbec nechtělo jít ten náhrdelník hledat. Jak by taky ne, když ani sama Vendy neměla sebemenší tušení, kde ho ztratila. Byl jsem si téměř jistý, že ho nenajdeme, ale tak moc na tom lpěla, že jsem jí prostě nemohl říct ne.

„Sakra, sakra, sakra," okusovala si nervozitou nehty, když jsme byli na cestě zpátky do parku, kde jsme potkali toho zmetka Thea. „Musím ho najít," zaskřípala mezi zuby.

Rukou jsem si promnul čelo a snažil se vzpomenout, kdy jsem si naposledy všiml jejího náhrdelníku. A vsadil bych se, že ještě předtím, než se Theo objevil, tak si s ním hrála mezi prsty při procházce parkem.

„Nemohl ti ho vzít Theo?" napadlo mě. Vůbec bych se tomu nedivil.

„Určitě ne," přesvědčeně zavrtěla hlavou. „Neměl jak, a hlavně nevidím důvod, proč by mi ho kradl. Je to symbol Argentů, na co by mu to bylo?" pronesla spíš sama pro sebe.