Shadow from the Lie

14. Cítíš to?

Auto zastavilo na kraji lesa a já se drala ven, poněvadž cestování autem nemůžu vystát a skoro vždy se mi dělá zle. Hned jsem se ale otřásla zimou. Sice mi předtím bylo docela teplo i bez mikiny, ale jakmile jsem vylezla z auta, vyskákala mi po holých rukách husí kůže. Theo si toho všiml a ochotně z auta vytáhl svojí bundu, kterou mi nabídl a já si ji vděčně vzala.

„Takže v Bacon Hells," navázal Theo na náš rozhovor v autě asi před pěti minutami.

„V Beacon Hills," opravila jsem ho s potlačeným smíchem.

„V Beacon Hills," zopakoval, tentokrát správně název města, „nemáte žádné lovce? Nikdo vás neloví?"

„Scott mi říkal, že kdysi tam lovci byli. Ale pak se to nějak urovnalo a teď už nás neloví," vzpomněla jsem si na to, co mi Scott sděloval před naším odletem do Francie.

„To bych bral taky," odfrkl si. „Tady si musíš dávat set sakra pozor a pořád riskuješ. Vsadím se, že tuhle noc, i když není úplněk, budou v lese lovci. Musíme být opatrní."

Hodně mě to zneklidnilo. Opravdu nerada bych narazila na Julii a její bandu, jak pročesávají les. Abych zamaskovala svůj strach, položila jsem Theovi otázku: „Kam vlastně jdeme?"

„Půjdeme se podívat na místo, kde se naše smečka vždy schází. Ale opravdu ti nezaručím, že na něj dnes narazíme. Počítej s tím, že téměř určitě ne."

„To je fuk," mávla jsem rukou, „radši budu celou noc chodit po lese, než jít na hotel za svým tátou, který mi devět let lhal a za Stilesem, který mi vyčítá to, že nejsem připravená na vztah."

***

Asi po hodině cesty lesem ani jeden z nás nepromluvil. Theo každou chvíli zastavoval a bedlivě poslouchal, jestli něco neuslyší. Pak se ale vždy v klidu rozešel a jen pokračoval dál, dokud to neudělal znova. 

„Za chvíli tam budeme," prohlásil najednou z ničeho nic a díval se někam do dálky. Rozhodla jsem se zapojit svoje vlčí smysly a po chvilce jsem skutečně v dálce něco viděla. Po bližším zkoumání jsem zjistila, že je to velká, mohutná skála, která jinak v té tmě vidět nešla. Z ničeho nic Theo zrychlil do klusu, tudíž jsem ho rychle následovala a dávala si dobrý pozor, abych nezakopla o nějaký kořen, jako tehdy v lese. Doběhli jsme ke skále, která mohla být vysoká minimálně deset metrů. Bylo to zvláštní, vidět takovou skálu někde hluboko v lese a jinak všude samý mírný terén.

„Nikdo tu není," konstatovala jsem, když jsem nabrala vzduch do plic, jestli něco, nebo spíš někoho neucítím.

„Jo, všiml jsem si," ušklíbl se Theo, ale něco náhle upoutalo jeho pozornost. V ten moment mě do nosu udeřil pach krve a okamžitě jsem poznala, z jakého směru se line. Pomalými kroky jsem šla za Theem až ke skále a zjistila jsem, že je pod ní prudká, úzká chodbička dolů pod zem. Všude byly kapky krve a vedly právě dovnitř.

„To je naše skrýš," vysvětlil mi Theo a přejel prsty po krvavé šmouze, která byla zanechaná na skále. Krátce si krev protřel mezi prsty a přičichl k ní.

„Ten pach patří někomu z naší smečky," řekl vyděšeně a otřel si špinavé prsty do kalhot. Přidržel se skály a začal pomalu sestupovat dolů, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než jít za ním. Čím víc jsem scházela pod zem, pach krve sílil a znechuceně jsem krčila nos. Jakmile jsme se oba ocitli na pevné zemi, zjistila jsem, že jsme skutečně v jakési skrýši, která byla jak vytesaná do kusu skály, pod kterou jsme se v tu chvíli nacházeli. Kromě pár potrhaných hadrů tu nic nebylo, až na velkou kaluž rudé krve přímo před námi. Theo se sehnul a s hrůzou v očích si vše prohlížel.