Shadow from the Lie

7. Jsi v pořádku?

Když jsem otevřela oči a přišla zpátky ke svým smyslům, zjistila jsem, že ležím na chladné zemi a nade mnou se starostlivě sklání Lydie. Stiles se Scottem stáli jen o kousek dál a netrpělivě přecházeli z místa na místo.

,,Už je při sobě!" zavolala na ně a hned mi zase věnovala pozornost. Scott mi nabídl ruku a pomohl vstát. Motala se mi hlava a chvíli jsem přemýšlela, co se stalo. Když se mi ale v hlavě znovu vynořil obrázek holčičky v kaluži krve, cítila jsem, jak ve mě panika znovu narůstá. ,,Jsi v pořádku?" Lydie mě chytla za rameno a v očích se jí leskl náznak slz.

,,Já?" vydala jsem ze sebe dotčeně, ,,já?! Mě není nic, ale co ta holčička!" spustila jsem a vytrhla se z Lydiina sevření.

Stiles se na mě starostlivě podíval a tentokrát mi ruce na ramena položil on. ,,Jaká holčička?"

,,Jaká?" vykulila jsem na něj oči. Dělají si ze mě snad srandu? ,,Ta co-" prudce jsem se otočila k přechodu, ale nikdo tam neležel. A ani žádná krev. Byla jsem čím dál víc zmatenější. Otevřela jsem ústa a zalapala po dechu. Cítila jsem, že ztrácím rovnováhu, ale Stiles mě včas podepřel. Normální lidé by mě měli za blázna, co má vidiny. Ale vzhledem k tomu, čím vším jsme si prošli, tak nikomu to k smíchu nepřišlo.

,,Vendy, co jsi viděla?" zeptal se Scott a v jeho jindy bezstarostné tváři šel vidět strach. Polkla jsem a pomalými kroky šla k přechodu. Dívala jsem se přesně na to místo, kde tu holčičku auto srazilo a celou dobu z něj nespustila oči. ,,Stála jsem tady, když jsem uviděla, jak do silnice vbíhá malá holčička s copánky a bílými šatičkami. Než jsem stačila cokoliv udělat, zakvílely brzy a srazilo ji auto. Byla tu kaluž krve a auto jelo co nejrychleji pryč."

Nikdo nic neodpověděl. Lydie mě konejšivě vzala okolo ramen a takto mlčky jsme byli až do chvíle, kdy jsme stáli na chodbě v hotelu a každý odešel do svého pokoje. Tentokrát jsem usnula velmi brzy, ale v noci jsem se probudila několikrát politá ledovým potem.

***

Ráno u snídaně hrobové ticho následovalo. Liam využil příležitosti, že u stolu Lydiných rodičů bylo volné místo a sedl si k nim. Hned po snídani si s ním už musím promluvit.

,,Proč jste všichni tak zamlklí?" nevydržel to táta a zeptal se, zatím co já se lžičkou nimrala ve své misce s mlékem a kukuřičnými lupínky. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na něj svýma ospalýma očima, jelikož mě děsivé sny v noci nenechaly spát.

,,Proboha, co jsi v noci dělala?" zděsil se táta.

,,Jen se mi špatně spalo," lhala jsem a sklopila oči zpátky ke své misce.

,,No, dneska je v plánu Louvre. Tak doufám, že se těšíte," oznámil nám táta. Usmála jsem se na něj, abych mu dala najevo, že si vážím toho, co pro nás dělá.

***

,,Liame, můžeš na minutku?" chytla jsem ho za rukáv košile, když jsme všichni společně opouštěli jídelnu. Liam se na mě otočil se zmatkem v očích a hned celý zčervenal. Asi mu došlo, o čem s ním chci mluvit. Pak ale kývl a s nechápavými pohledy ostatních v zádech jsme šli ven před hotel.

,,Takže..." začal a nejistě se poškrábal na zátylku.

,,Takže," zopakovala jsem, zhluboka se nadechla a dala si ruce v bok. Ani mě nebylo příjemné o tom mluvit, ale Liama mám ráda a nechci abychom se kvůli tomu přestali bavit a ignorovali se navzájem.

,,Liame, nemusíš se-," chtěla jsem mu říct, ale Liam mě přerušil.

,,Vendy, řeknu ti to na rovinu, dobře?" podíval se mi do očí. Přikývla jsem a měla strnulý výraz ve tváři. ,,Líbíš se mi. Už delší dobu. Dá se říct, že od doby, co se známe. Myslel jsem, že máš něco se Stilesem, už podle toho, kolik spolu trávíte času, jak se k tobě Stiles chová a tak. Jenže už je to víc jak tři měsíce, co tě znám a vy dva jste zatím pořád kamarádi, pokud teda něco netajíte. A jak si mě uklidňovala, myslel jsem si, že třeba ke mně taky cítíš něco víc. K tomu všemu ještě ten úplněk a prostě... Políbil jsem tě. Byla to blbost, omlouvám se."