Shadow from the Lie

16. Kam jdeš?

                 
Další hodinu jsem jen nečinně ležela na posteli a přemýšlela. Možná je dobře, že odjedu. Za pár dní se stejně všichni přestěhují do Londýna, Argenti nebudou mít koho zabít a alespoň si mí přátelé užijí pěkné prázdniny. Beze mě. Akorát jsem jim to tu po celou dobu kazila.

Pak se někde uvnitř mě vzala odvaha na to, abych šla zaklepat na pokoj kluků. Nervózně jsem si prohlížela konečky svých vlasů a vyčkávala, než půjde někdo otevřít. A otevřel Stiles. Byl rozcuchaný, jeho hnědé oči vypadaly unaveně a celkově vypadal, že jsem ho dost zklamala.

„Vendy," hlesl potichu, ale nebyl v tom sebemenší náznak radosti z toho, že mě vidí. Cítila jsem se strašně.

„Mu-, můžu jít dál?" vykoktala jsem ze sebe a snažila se vyhnout jeho ztrápeného pohledu. Chvíli se rozmýšlel, ale pak nepatrně přikývl a poodstoupil stranou, abych mohla vstoupit dovnitř. Scott ležel na gauči a Liam ve svém pokoji na posteli. Podle všeho nespali, protože když zpozorovali moji přítomnost, oba dva se zvedli a Liam se přesunul do hlavní místnosti, kde byl i Scott.

Všichni tři si mě nedůvěřivě prohlíželi a čekali, co ze mě nejspíš vypadne. Já sama nevěděla, co říct. „Mrzí mě, co se stalo. Neměla jsem to dělat," spojila jsem ruce a dívala se do země.

„Nám nejde o to, co jsi udělala. Ale proč jsi to udělala," vysvětlil Scott. „Jde o to, že jsme o tebe měli strašný strach. Nikdo nevěděl, kam si zmizela a jestli se ti něco nestalo."

Polkla jsem. Nemůžu jim přece říct, že jsem zmizela kvůli tomu, že mi táta devět let lhal o smrti mé matky, moje rodina jsou lovci a pravděpodobně mě chtějí zabít. A do toho všeho ještě ta moje dohoda s Theem. „Já vám to ale nemůžu říct," řekla jsem potichu.

„Proč ne?" ozval se Stiles. „Myslel jsem, že jsme kamarádi a říkáme si všechno. Obzvlášť pokud jde o něco hodně důležitýho."

„Jenže tohle je něco jinýho," odpověděla jsem mu zoufale a znovu mi bylo do pláče. „Prostě vám to nemůžu říct, i když bych strašně ráda. A zítra odlétáme."

„Jak odlétáte? Do Londýna?" nechápal Liam.

„Ne. Domů," odpověděla jsem. „Můj táta vám to neřekl?"

„Cože?" vyhrkl polekaně.

„Prý byla blbost sem letět," krátce jsem se odmlčela, „takže zítra se vracíme do USA," odpověděla jsem sklíčeně a zabodla při těch slovech pohled do země.

„Cože?" zopakoval Scott Liamovu reakci a zběsile při tom rozhodil rukama, div neudeřil do čela Liama stojícího hned vedle. Stiles na mě jen mlčky zíral a nevěděla jsem, co si o tom celém vůbec myslí.

„A nevyhrožoval tím? Nebo nezkusíš s ním promluvit?" zeptal se Liam a přistoupil ke mně o krok blíž, aby tak přerušil prostor mezi námi. Já však ustoupila a tím pádem mezi námi zůstala stejná mezera, ne-li větší. Věděla jsem, že je na mě Stiles pořád naštvaný a nechtěla jsem to podporovat ještě tím, že se ke mně bude lísat Liam.

Zavrtěla jsem hlavu a zaryla si nehty do předloktí. „Nemá to cenu, nehnu s ním. Podělala jsem si to sama," otočila jsem se směrem k odchodu. „Jdu se sbalit, ráno odlétáme. Uvidíme se ve škole na začátku školního roku. Užijte si to tu."

„Počkej!" reagoval konečně Stiles a chytil mě za paži, čímž mě zastavil a při jeho dotyku ve mně zamrazilo. Tentokrát jsem se však ošila a tím tak jeho ruku ze mě setřásla. Stiles zklamaně nechal viset ruku podél boků, ale mluvil dál. „Nemůžeš přece odletět. Jsme tu hlavně díky tobě, a pokud odletíš, tak jdu taky."