Shadow from the Lie

13. Lež

„Takže jsem celých devět let žila ve lži? Celou tu dobu jsi mi lhal?" vydechla jsem nevěřícně, zatímco se táta snažil otřít rukou poprskanou bílou košili. Bylo mi v tu chvíli hrozně, jakoby mi někdo vrazil kudlu do zad. Cítila jsem se zrazeně a bezradně, jako už dlouhou dobu ne. V očích mě pálily horké slzy, ale snažila jsem se za každou cenu potlačit nutkání brečet. Namísto toho jsem jen popotáhla a oči rukou otřela, tudíž jsem určitě musela mít řasenku všude.

„Omlouvám se. Měl jsem ti to říct dřív," začal táta, načež jsem se jen sarkasticky zasmála.

„Jo, to jsi teda měl!" rozkřikla jsem se, jelikož zlost začala převládat nad bolestí a smutkem. „Celých devět let jsem žila v domnění, že se máma zabila při autonehodě!" Z ničeho nic jsem si vzpomněla na útržek z mého prvního rozhovoru s Ellizabeth.

***

„Kdo jsi?!" pokusila jsem se zakřičet, ale jakoby mě někdo držel za krk - vyšlo ze mě jen tiché zachraptění.

„V lese se nekřičí. To ti tvoje máma neříkala?" ozvala se znovu. Při každém slově mi vyskákala husí kůže a přeběhl mráz po zádech.

„Máma je mrtvá," odsekla jsem vzdorovitě. Naštěstí už jsem mohla mluvit.

„A nenapadlo tě, proč zemřela?" ucítila jsem něčí dech na krku. Rychle jsem sebou škubla, ale opět nikdo. Ozval se ironický smích, který se nesl lesem jako zvonkohra.

„Zabila se v autě. Byla to nehoda," odpověděla jsem.

„A jsi si tím jistá?"

***

Ona to opravdu celou tu dobu věděla. Věděla, že moje matka se nezabila při autonehodě, ale stala se vlkodlakem a pak se zabila. Netušila jsem, kde k tomu přišla. V tu chvíli mě zajímalo ale něco úplně jiného.

„Jak si jí mohl nechat, aby se zabila?!" vyjekla jsem hystericky a tentokrát už jsem propukla v pláč. „Proč si jí nepomohl, jako mě? Mohli jsme se odstěhovat už mnohem dříve, nějak to zvládnout a žít šťastně, jako celá rodina!"

„Vendy, nebylo to tak jednoduchý," povzdechl si táta.

„Že ne? Mě si taky hlídal! Taky si mi neřekl, že se musím zabít! Kdybys chtěl, mohla tu máma být s námi!" pokračovala jsem dál bez ohledu na to, že nás mohl někdo slyšet. Vevnitř sice hrála hlasitá hudba, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Byla jsem tak naštvaná, zklamaná a zrazená zároveň, že skrývat moje emoce by nemělo žádný smysl.

„Dost! Stačí mi, že jsem ztratil tvoji matku, nechtěl jsem ztratit i tebe!" vyjel po mně, když jsem se stále nehodlala uklidnit a bylo dost možné, že bych se každou chvíli proměnila, což by tu opravdu chybělo. Zarazila jsem se a sklopila pohled k zemi. Vtáhla jsem vzduch do plic, pohodila hlavou a prudce rozrazila balkonové dveře. Aniž bych vzhlédla ke komukoliv v místnosti, protlačila jsem se celou místností, seběhla schody do dolního patra až ke vchodovým dveřím, které jsem za sebou prudce zabouchla. Když jsem se ocitla na chodníku před domem, táta na mě volal něco z balkonu, ale já ho neposlouchala. Chtěla jsem být sama, tudíž jsem se dala do běhu a vyběhla rovnou z celého pozemku pryč. Strčila jsem si do kapes svých šortek a s pláčem přemýšlela, kam tak jít. Nechtěla jsem se vracet na hotel, protože by se tam zanedlouho objevil táta. Šla jsem ulicí osvětlenou jen několika pouličními lampami, až jsem se pomalu dostávala k centru, kde začínalo být více a více lidí. Když jsem omylem vrazila do nějakého muže, protože jsem celou dobu zírala na zem, konečně jsem zdvihla hlavu a pohled mi padl na jakýsi bar, ze kterého hrála hlasitá hudba, a několik zvláštních existencí postávalo venku. Chvíli jsem přemýšlela, jestli tam jít. Nakonec jsem si řekla proč ne, takže jsem jen pokrčila rameny a vydala se do víru „zábavy" v podobě opilých lidí. Potřebovala jsem se nutně odreagovat a vyhnat všechny ty myšlenky z hlavy.