Shadow from the Lie

12. Měla by si znát pravdu

Cestou jsem si v hlavě rychle promýšlela, co Stilesovi říct, jenže můj jindy geniální mozek, mě tentokrát zklamal. O několik kroků dál už mě zahaloval stín a pozorovala jsem Stilese, jak si naštvaně sedl na ručník. Nenapadlo mě nic lepšího, než se posadit vedle něj a koukat do prázdna před sebe. Stiles si odkašlal a očividně vyčkával, jestli se vůbec odhodlám promluvit.

„Stilesi, promiň," otočila jsem hlavu k němu a snažila se podívat do jeho krásných hnědých očí. „Musíš prostě uznat, že Liam má svůj šarm a nechala jsem se jím teď trochu strhnout. To ale neznamená, že s ním chci něco mít, chápeš?"

Stiles jen zavrtěl hlavou a ironicky se usmál. „Já jen nevím, proč se vlastně snažím."

„Co-," začala jsem, ale přerušil mě.

„Člověk by ti modrý z nebe snesl, udělal pro tebe cokoliv. A ty pořád nejsi schopná vyjádřit svoje city a říct, jak to doopravdy je," krátce se na mě podíval, ale hned hlavu zase odvrátil.

„ Stilesi, vždyť víš, co k tobě cítím," oponovala jsem.

„To je sice hezký, ale mě nebaví furt čekat," zvýšil hlas a docela mě to překvapilo. Proč je proboha tak naštvaný? Vždyť se nic až tak hroznýho nestalo.

„Co to do tebe vjelo?" zamračila jsem se a zvedla se zpátky na nohy, protože mi ten rozhovor začínal být dost nepříjemný.

„Do mě?" suše se zasmál. „Ne, zapomeň na to. Neřeš to a běž."

„Fajn," odsekla jsem, pobrala ze země svoje věci a zamířila s nimi do převlékací kabinky. Ve finále jsem si vlastně jen oblékla oblečení na mokré plavky. Šla jsem tam jen z toho důvodu, abych nemusela zůstat u Stilese. A pak jsem následně naštvaně vyrazila k východu. Uslyšela jsem za sebou volání Scotta a Lydie, ale nereagovala jsem na to. Už abych byla na pokoji v hotelu, kde mě nebude nikdo otravovat.

***

„Co tak brzo?" zeptal se mě táta, když jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Zrovna si četl knížku a ani ke mně neodvrátil zrak.

„Bolela mě hlava," zalhala jsem a odešla do svého pokoje, kde jsem práskla dveřmi a svalila se na svoji postel. Nechtělo se mi brečet, byla jsem jen strašně naštvaná. Proč to nikdo nechápe? Mám teď na starosti mnohem důležitější věci, než řešit válku Liama a Stilese o moji maličkost. Musím jen doufat, že ty dva proti sobě nepoštvu, protože to by bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Zaslechla jsem klepání, a aniž bych dotyčného vyzvala, že může vstoupit do místnosti, táta zabral za kliku a vešel. Posadil se na kraj postele a sepjal ruce.

„Co se stalo?"

Věnovala jsem mu otrávený pohled. „Už jsem ti to říkala, bolela mě hlava z toho sluníčka."

„Doopravdy," přivřel oči. Povzdechla jsem si a plácla se rukou do čela. Fakt to s tátou řešit nechci, ale vím, že by mi stejně nedal pokoj.

„Pohádala jsem se se Stilesem. Prý už ho nebaví čekat, až se konečně rozhodnu," zabručela jsem.

„Rozhodneš pro co?" nechápal táta.

„Jestli s ním budu chodit nebo ne," protočila jsem očima a zabořila hlavu do měkkého polštáře. Táta si povzdechl, vstal z postele a odešel, za což jsem byla opravdu vděčná, jelikož jsem chtěla být sama.

***

Okolo půl páté už jsme byli autem na cestě na onu oslavu. Z nějakého důvodu jsem vůbec nebyla nervózní. Ať si mě Julie klidně nabodne na oštěp, je mi to už úplně jedno. Zavrtěla jsem se na sedadle spolujezdce a zaujatě si prohlížela ulici, kterou jsme právě projížděli.