Shadow from the Lie

10. Náhoda?

,,A-ahoj," vykoktala jsem ze sebe a srdce mi rázem vyskočilo až do krku. Ačkoliv se Julie mile usmívala a působila možná i docela přívětivě, i když možná jedině pro slepého člověka, jež nevidí její zrádné oči, tak já nikdy nezapomenu to, co mi říkala v tom sklepení v lese. Jak tam na stole ležel mrtvý muž a ona o něm mluvila jako o nějakém kusu masa. A navíc - mohla klidně zaslechnout náš rozhovor s Liamem!

,,To je tvůj přítel?" otázala se a věnovala křečovitý úsměv Liamovi, který jen hlasitě polkl a pokusil se vytáhnout koutky do úsměvu. ,,Ví o tom táta?"

,,Ne, jsme jen kamarádi," ujistila jsem ji a vysílala nenápadné signály k Liamovi, aby byl absolutně zticha. ,,Co ty děláš takhle v poledne v parku?"

,,Šla jsem si zaběhat," odpověděla a až teď jsem si všimla jejího sportovního oblečení. Ale jaký šílenec by běhal v pravé poledne? Něco mi na tom nesedělo. Každopádně jsem jen kývla hlavou a vybídla Liama, ať se zvedne z lavičky. Chci od ní co nejdál.

,,Tak už za pár dní máš sedmnácté narozeniny," pronesla ke mně znovu Julie, ,,je to šílený, jak to letí. Pamatuju si tě jako batole. A nezapomeň, že den před v tvých narozenin pro tebe máme nachystanou speciální sešlost," významně na mě mrkla.

V tu chvíli jsem hlasitě polkla já a polil mě ledový pot. Určitě mě budou chtít vzít na lov. Jenže jak se z toho mám vykroutit? Je to tradice, pochybuju, že mě zachrání třeba předstíraná nemoc. Nervozně jsem se na ní usmála, rychle se rozloučila a táhla Liama za paži úplně opačným směrem, než jsem původně chtěla jít. Hlavu jsem měla k prasknutí přeplněnou zoufalými myšlenkami na to, jak se z celé té situace vyvlíknout s co největší elegancí a nebo se radši pár týdnů potulovat někde venku jako bezdomovec, aby mě nenašli.

,,Kdo to byl?" vymanil se z mého sevření Liam a v očích se mu zablýsklo.

,,Julie," odsekla jsem, ,,tátova sestřenice. Taky lovkyně."

,,A co měla na mysli s tou speciální sešlostí?" zeptal se Liam nevinně, ale to už jsem vybuchla. Proč se vůbec pořád tak blbě ptá?! Je to moje věc a nikomu do toho nic není, ačkoliv jsem kvůli tomu nepříjemná a naštvaná.

,,Chtějí mě vzít na lov! Chápeš, jak je to absurdní? Je to skoro jak kdybych chtěla jít lovit sama sebe. Ale to je jedno, i kdybych nebyla vlkodlak, tak se k něčemu tak zvrácenému nikdy přidat nechci. Před pár dny, kdy mě táta vzal do jejich sklepení a tajného úkrytu, tak tam na stole ležel mrtvej chlap. Mrtvej. Jen proto, že byl vlkodlak! Ano, prý někomu ublížil, tak to bych možná ještě pochopila. Ale ani bych se nedivila, kdyby moje rodina naháněla vlkodlaky celého světa a jakýkoliv povah jen tak pro radost a pro dobrý pocit."

Naštvaně jsem pohodila hlavou a rázně vykročila k bráně parku směrem domů. Liam šel za mnou v těsném závěsu a já se musela krotit, abych nezačala ječet na celou ulici. Proč ten pitomej vlkodlak musel kousnout zrovna mě?! Dobře, nebýt toho, neodstěhujeme se do Beacon Hills a nikdy bych nepotkala tolik úžasných přátel... Ale PROČ zrovna moje rodina musí lovit vlkodlaky?! Vždyť oni mě budou schopni bez mrknutí oka zabít! A kdyby šlo jen o mě, budiž. Byl by to můj problém a nějak bych si ho sama vyřešila. Ale teď se to dozvěděl i Liam, bez tak to vykecá všem ostatním a budou v ohrožení i oni. Zastavila jsem, až do mě Liam vrazil. V duchu jsem se definitivně rozhodla, že moji šílenou rodinu nesmí nikdy nikdo potkat a budou se muset držet od ní co nejdál. Konec konců, oslavím svoje narozeniny a z Paříže bychom měli pokračovat do Londýna. Tam snad budou všichni v bezpečí.

Byli jsme skoro u našeho hotelu, když jsem u zastávky uviděla starého pána, jak se o ni tíživě opírá a těžce se nadechuje. Zrychlila jsem krok, abych se ho mohla zeptat, jestli je v pořádku, ale v ten moment se sesunul k zemi. ,,Panebože," zašeptala jsem a chtěla se k němu rozběhnout. Liam mě ale chytil za paži. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale nešlo to. Zírala jsem jen na toho muže, který teď v tom lepším případě v bezvědomí ležel u zastávky.