Shadow from the Lie

9. Volání smečky

Jakmile se ozvala pro mé ucho poslední slyšitelná ozvěna mého vytí, odrážející se od všech stromů a postupně postupující lesem, přepadl mě hrozně zvláštní pocit. Poprvé za tu dobu, co jsem vlkodlakem, jsem měla pocit, že dělám něco - jak to nazvat - doopravdy vlkodlačího. Ačkoliv jsem si to nechtěla připustit, cítila jsem, že jsem udělala správnou věc. Asi to byly nějaké zvířecí pudy, které mě přirozeně vábili k mojí smečce. Tím zavytím ze mě taky opadalo hodně obav. Kdyby nás našel, i s celou smečkou, proč by mi ubližovali? Členové smečky se navzájem bezdůvodně nenapadají a já neprovedla nic, za co by mě chtěli potrestat. Pohlédla jsem na Scotta, kterému na rtech pohrával úsměv a pyšně si založil ruce na hrudi. Musím taky říct, že Scott pro mě byl obrovskou oporou a hodně mi pomohl v sebeovládání se. Bez něj bych byla teprve na začátku, pokud už bych ovšem do té doby někoho nezabila nebo se nepřeměnila někde na veřejnosti, čímž bych prozradila existenci vlkodlaků a odsoudila tak všechny k záhubě. Hah.

,,Tak to bylo dost dobrý,"prohlásil Scott pyšným tónem stejně jako svým postojem. ,,Půjdeme dál a třeba se ozve." Přikývla jsem a letmo se podívala na Stilese, který se tvářil, jak kdyby viděl ducha. Ostatně, ono to nebylo od toho moc daleko. Směle jsem se ho tedy zeptala, co se děje.

,,Vlastně nic, ale pořád se nějak nemůžu smířit s tím faktem, že jsi alfa vlkodlak, stejně jako Scott. Je to hrozně zvláštní vidět tě, takovou milou, drobnou blondýnku naprosto rozzuřenou, s červenýma očima, špičákama, drápama a tím vším schopná zabít člověka."

,,Nojono, věci nejsou takový, jak se na první pohled zdají," zasmála jsem se.

,,Shrnul bych to tak, že to můj mužský mozek prostě nedokáže pobrat a vidí v každý holce bezbrannou a nevinnou bytost," odpověděl s tím svým povytaženým obočím a jiskřičkou v očích. 

,,Chudáčku," našpulila jsem pusu a soucitně ho pohladila po rameni, načež jsem se začala znovu smát. Můj smích ale netrval příliš dlouho. Přerušilo ho hluboké vytí, díky kterému mi vyskákala husí kůže po celém těle a přeběhl mráz po zádech. Vytí tak silné a vyzařující tolika emocemi, ale takhle na dálku jsem je bohužel nedokázala rozpoznat. I když dotyčný se nacházel minimálně tři kilometry od nás, Stiles vedle mě ztuhl, prudce se zastavil a okamžitě mi začal drtit paži, až jsem ho musela okřiknout.

,,Evidentně jsme se dočkali odpovědi," řekl Scott potichu se zatajeným dechem a já měla pocit, jakoby mi někdo pevně sevřel srdce nebo se mi ho násilím pokoušel vyrvat ven. Zároveň mě ale něco uvnitř směrem ke zdroji tohoto vytí táhlo. Bylo to něco, jako když mě ovládala Ellizabeth a já pořád chodila k té chatrči v lese. Ale zatímco tehdy jsem se tomu vzpírala a snažila se získat nad svým tělem kontrolu, tentokrát bych tam šla dobrovolně. Nýbrž jsem věděla, že je to nebezpečné. Bojovala jsem sama se sebou, abych se nerozběhla pryč. Mé vnitřní války sama se sebou si všiml Scott.

,,Vím, jak se cítíš," vydechl a z úst do vzduchu se mu vznesl obláček páry. Noci tady jsou docela dost chladné. ,,Ale prosím, zkus to vydržet. Utéct by byla teď ta největší kravina, co můžeš udělat."

Zaťala jsem zuby, ale zkoušela Scotta poslechnout. Měl totiž pravdu. Najednou se k mým uším donesl zvuk v podobě prasknuté větvičky a panika se mě opět naplno zmocnila. Sebrala jsem v sobě poslední zbytek odvahy a otočila se čelem k pravděpodobnému hrozícímu nebezpečí. K mému překvapení tam ale nestálo monstrum, které mě tu kdysi pokousalo, ale Theo. Ano, ten Theo, který mě pozoroval v té restauraci jako vraha a pak mi naháněl hrůzu vysoko nad zemí na noční vyhlídce. 

,,Co ty tu k čertu děláš?!" vyjela jsem na něj a sršela jsem zlostí. V tváři se mu mihl pobavený úšklebek a rukou si prohrábl vlasy dozadu.