Nothing is ever as it seems

Nenechat nic náhodě

Doba strávená v nemocnici utekla hodně rychle za což jsem ráda. Za tu dobu jsem podala trestní oznámení na Kevina a tedka bydlím u Nialla. Ikdyž mám svůj byt, trval na tom. Jsme kamarádi jako dřív.

Bylo něco kolem desáté večer a my se s Niallem chtěli dívat na horor. Seděla jsem v kuchyni a čekala až se dodělá popcorn, zatímco Niall připravoval film. Sedla jsem si s plno miskou popcornu vedle Nialla, který už na mě čekal. Když jsem dosedla spustil tlačítko 'play'.

Hrozně jsem se bála, a proto jsem se trochu více zachumlala k Niallovi pod deku. Všiml si toho a taky se ke mě více přiblížil. Podíval se na mě a já na něj. Usmál se a v tu chvíli mi byl nějaký film někde. Nevím co se stalo, prostě mi začlo být strašně líto že jsme se nevídali. Pět let není krátká doba. Když si vzpomenu, že vlastně odešel zrovna co jsem zjistila, co k němu cítím, je mi hůř.

"Lucy" stopnul film Niall "Co se děje?" všiml si toho jak moc přemýšlím.

"Já jen... Proč Nialle? Proč tak pozdě? Proč ne dřív!" a je to tu...

"No víš já...nevěděl jsem co mám dělat, byl jsem mladý. Kdybych věděl že se od té doby už neuvidíme tak bych to udělal nějak jinak!"

"Víš co je na tom ale nejhorší?" asi toho budu litovat, ale to co chci říct, jsem musela.

"Nevím...co? ptal se zmateně.

"Že jsi to nejlepší přátelství skončil zrovna, když jsem přišla na to, co k tobě vlastně doopravdy cítím" dořekla jsem a vstala z pohovky. Chvíli koukal s otevřenou pusou a nezmohl se na slovo.
"Nemá to smysl" odešla jsem z obýváku. "Ne, Luc, počkej" taky vstal a šel zamnou.

Opřela jsem se o kuchynskou linku a dopíjela vodu.

"Proč jsi mi to neřekla?" stál přímo zamnou. Když jsem se otočila, cítila jsem jeho hluboký dech na mém čele.

"A jak asi? Nepamatuješ si na ten den? Přišel jsi, řekl že se stěhuješ a konec" chtělo se mi zas brečet.

"Promin, Luc" řekl a sklopil hlavu.

"Po pěti letech. Po pěti dlouhých letech jsem zase s tebou a já prostě... prostě nevím co dál. Smířila jsem se s tím že jsi odešel, že máš jiný život. Beze mě. Život šel dál a neměla jsem důvod tě hledat, protože jsem tě milovala a říkala si že to asi bude pro tebe lepší ta sláva a to všechno, než já" řekla jsem a utekla do pokoje. Bohužel do pokoje společného, Niall totiž neměl více pokojů.

Lehla jsem si do postele. Konečně jsem se mohla vybrečet do polštáře. Slyšela jsem kroky přicházející z kuchyně. Více jsem splynula s postelí a snažila se uklidnit, nedařilo se. Sedl si na postel a hladil mě po zádech. Na zádech mi hned naskočila husí kůže. Kreslil mi tam malé kroužky než jsem se uklidnila a posadila se naproti něho. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Má tak nádherné oči, tak nádherně modré. Vzal mi ruce do dlaní.

"Tedka už nás nic nerozdělí" řekl.

"To jsi říkal už kdysi, proč bych ti měla tedka věřit?!" nevěřím mu.

"Protože to vím, slibuju!" řekl a objal mě.

"Nevěřím ti ale chci" a objetí jsem mu oplácela. Není to tak pravda, že bych mu uplně nevěřila, jenom mi prostě ublížil a lidé by si měli odpouštět a to já jsem schopná udělat pro Nialla. Je pro mě těžké být tu těd s ním po pěti letech ikdyž je to, to jediné co jsem si celou tu dobu přála. Celých pět let jsem doufala že se znovu potkáme a budeme zase přátelé.

Odpojil se. "Už mi věříš?" řekl.

"Nevím" sklopila jsem hlavu.

"Přesvědčím tě o tom" řekl a já jsem nevěděla o čem to najednou mluví. Jeho rty se v jednu chvíli dostali až k mým a jemně se o ty mé otřeli. Pokračovala jsem, nevěděla jsem proč, prostě jsem to potřebovala. Potřebovala jsem jeho. Spojil si ruce za mými zády a přisunul si mě blíž. Když nám pomalu docházel dech, oddálili jsme se a podívali se znova sobě do očí. Niall se usmál a já když viděla jeho upřímný úsměv, musela jsem taky.

"Už mi věříš?" zeptal se tiše.

"Ano".

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pohled Nialla:

Lenivě jsem vstal z postele, když jsem ucítil sladkou vůni. Šel jsem si opláchnout obličej a vyčistit zuby abych se potom mohl ukázat před Lucy a ona se nelekla. Vyšel jsem z pokoje a namířil do kuchyně, vstříc té krásné vůni. Místo toho jsem spatřil nádhernou brunetku jen ve své noční košilce jak poskakuje kolem plotny a připravuje nám snídani. Dostal jsem chut spíše na ní než na tu snídani. Uplně jsem zapomněl na to jaké má krásné tělo. Hodněkrát jsem měl co dělat, když se předemnou převlékala ale tedka je bylo jiné. Před pěti lety jsme byli pubertáci, oslepeni, bez cíle. A ted jsme dospělí a inteligentní lidé, kteří ví co chtějí. A já jsem chtěl jí, jenom jsem si to nechtěl těch blbých pět let připustit.

"Bože, můj Nialle, to mi nedělej!" vykřikla, když mě spatřila a trochu si tu svojí krátkou košilku potáhla níž.

"Promin, nechtěl jsem tě vyděsit, jen ta vůně je neodolatelná" a ne jenom ta vůně. Jsi hnusný prase Horane, řekl jsem si pro sebe. No co, taky jsem jen člověk!

"V pořádku, budeš jíst?" zeptala se mě a já přikývl. Sedl jsem si na barovou židli a díval se jak mi ty úžasné lívance s nutellou dává na průhledný talířek.

"Tu máš" řekla a položila mi talířek lívanců na stůl přede mě. Otočila a šla zpět k plotně.

"Zlato, prosímtě, podej mi ještě trochu nutelly, je to opravdu vynikající!" poprosil jsem. Ochotně vstala a donesla mi zbytek jednokilové nutelly. Položila jí vedle mě a chtěla se otočit, jenomže já byl rychlejší. Zatáhl jsem jí za zápěstí na můj klín. Nuceně dosedla na mě a začala se smát. Byla tak krásná když se smála. Ty její plné rty, měl jsem pocit že jich nikdy nebudu mít dost. Musel jsem je znova ochutnat. Přiblížil jsem se k ní a z jejího vysmátého vírazu se stal víraz plný obav. Srdce se jí více rozbušilo. Ucítil jsem to kvůli jejímu nepravidelnému dechu a rychlosti třásoucích se ruk. Taky se ke mě přiblížila a já věděl že můžu dokončit to co jsem už načal.

Dneska 1027 slov <3 Nejvíc co jsem kdy napsala!
Moc děkuju všem co můj příběh čtou. Jsem za to nesmírně ráda. :)

All the love...xoxo...Kate <3