Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

I'm afraid

„Halo!" vykřiknu do tmy, která je všude kolem mě. Sice jsem žil chvíli v podzemí, ale tmu nemám rád. Připadá mi jako by mě pomalu mazala z existence a nikdo si na mě už nikdy nevzpomněl. Najednou uslyší něčí kroky, jak dopadají na tvrdou zem a rozléhají se kolem mě. Uleví se mi, když před sebou spatřím slabé světlo, které se postupně zvětšuje. Ani nevím proč, ale něco ve mně poskočí, když mé oči spatří blonďaté kudrnaté vlasy.
„Co potřebuješ?" dolehne ke mně její hlas.
„Nic..." řeknu a podívám se někam jinam. Ona si jen povzdechne a uslyším, jak jde zase pryč „Nechoď... Prosím." Zamračím se nad svými slovy, protože bych nečekal, že tohle někdy řeknu.
„Proč bych tu měla zůstávat?" otočí se ke mně a nadzvedne obočí.
„Bojím se tmy..." řeknu potichu.
„Cože?" usměje se „To nemyslíš vážně?!" začne se smát „Sám všemocný vele Bůh se bojí tmy."
„Nevolal jsem tě sem, aby ses mi smála!" vykřiknu „Nevíš jaký to je být čtyřiadvacet hodin ve tmě. Jestli ti přijde vtipný, tak zase můžeš jít." Vyštěknu a následně si oddechnu, protože ta tíha co mám na ramenou se na mě pomalu, ale jistě začíná podepisovat.
„No dobře." Povzdechne si a sedne si na kámen, který je ode mě tak 4 metry „Omlouvám se." Řekne upřímně a položí zdroj světla na zem „Pověz mi svůj příběh." Opře se rukama o stehna a bradu si položí do složených dlaní.
„Příběh?" povytáhnu obočí.
„Ano." Usměje se, ale tentokrát v ní necítím, žádný výsměch „Každý člověk, nestvůra či Bůh má svůj příběh a mě zajímá ten tvůj." Pobídne mě, ale když dlouho nic neříkám, povzdechne si a zase se chystá na odchod.
„Já vlastně ani žádný příběh nemám." Začnu a ona si zase sedne a svýma bouřkovýma očima mě pobídne, abych pokračoval „Vím, že jsem se nějak musel narodit a musel jsem mít nějakou matku a otce, ale nic si nepamatuji. Můj život začal... Ano. Dneska to bude rok. Můj život začal před rokem a to v podzemí na černé posteli a vedle mě seděl člověk - Titán, který se mi představil jako Okeanos a začal mi vykládat, že mým úkolem je převzít vládu od Bohů a podmanit si svět. Taky mi dal ten černý meč – Anima Gladium."
„Proč jsi mu věřil?" povytáhne obočí.
„Nevím, jak se jmenuješ." Přeruším svůj příběh „Můžu ti říkat Blondie?" na moji otázku jen pokrčí rameny „Dobře... Proč jsem mu věřil? Tobě to vážně nedochází Blondie?" ona na mě jen zakroutí hlavou a doslova mě propaluje pohledem, abych jí to už konečně vyklopil „On byl jediný člověk, který se ke mně choval hezky. Vychovával mě jako svého syna a když byl na smrtelné posteli, slíbil jsem mu, že dokončím to, co on nemohl. To znamenalo další plánování a svolávání nestvůr, které se mi z celého srdce hnusili. Vydobyl jsem si ještě větší respekt, než měl můj mistr a měl jsem ještě větší sílu, ale něco mi pořád chybělo."
„Co?" řekne znuděně.
„Vzpomínky... Uh." Uslyším křupnutí v zádech a tíha, kterou mám na ramenech, mě dostane ještě níž „Měla by si jít Blondie. Neměla by, jsi se se mnou vybavovat. Jsem už skoro rok válečný zajatec a ty můžeš mít problémy." Snažím se jí mile říct, aby vypadla, protože to co se stane za chvíli, nepotřebuje vidět.
„Ale mě tvůj příběh zajímá veliteli Nemo." Zamračí se a já hned po ní.
„Prostě vypadni!" Vyštěknu zoufale „Prosím..." dodám. S povzdechnutím se zvedne a pomalu odejde. Je hodná, že mi tu nechala to světlo... Nesnáším tmu. Mé oči se přemístí na oblohu, ze které se snáší dolů silueta velkého ptáka a díky světlu, který mi tu Blondie zanechala, jsem mohl vidět i jeho zbarvení. Jeho oči, jindy jen černé odlesky a dnes krásně zbarvené oči si mě prohlídnou a pomalu přistoupí ke mně.
„Ne... Dneska ne." Zamračím se a on se zastaví na místě. Už jsem se v duchu radoval, že mě opravdu poslechl, ale na jeho tváři jako by se mihl škodolibý úsměv a rychlostí blesku ke mně přiběhl a zasadil mi první úder svým ostrým zobákem. Bolestí jsem vykulil oči, a abych nezačal křičet, tak jsem své prsty zaryl do oblohy. Poté přišla druhá rána a to mi začal i trhat maso. Své oči jsem silně a křečovitě zavřel, ale přes to všechno mi z očí začali téct potůčky něčeho, co jsem nedokázal popsat. Bolest se postupně stupňovala a já se snažil soustředit jen na to, aby mě nerozdrtila obloha, ale můj osobní orel mi v tom moc nepomáhal. Najednou přestal s krmením, tak jsem opatrně otevřel jedno oko a uviděl jsem, jak na mě hledí jeho krásné oči.
„Už máš dost?" řeknu skoro neslyšitelně a ani se neodvážím podívat na svoje zubožené tělo. Jeho křídla se roztáhnou, ale než se zase vznese do vzduchu, zasadí mi poslední a nejbolestivější ránu. Až když otevřu oči, uvidím proč. V jeho zobáku uvidím svoje vlastní játra.
„Dobrou chuť!" zakřičím z posledních sil. Zhluboka oddechuji a snažím se neusnout, protože kdybych to udělal, usnu a už se nikdy... Nikdy neprobudím.

Annabeth

Vidělajsem všechno. Vím, že mi o něčem takovém říkala matka, ale nečekala jsem, že tobude až takové surové. Vím, že je hrozba pro lidstvo a hlavně pro Bohy, aletohle už přehánějí. Utéct jim nemůže, leda by nechal spadnout oblohu na zem,ale to on nechce... Chce jen splnit přání svého „otce".
„Annabeth." Přiběhne ke mně Luke a dá mi pusu na tvář „Už jsem myslel, že těpřinutil, abys převzala jeho břímě." Projede mě zkoumavě pohledem od hlavy až k patě.
„Víš, že je to už za mnou Luku." Jemně se usměji „Jen jsem se zdržela..."vydechnu.
„Mohu vědět důvod?" vezme mě za ruku a vydáme se směrem k pokojům.
„Chtěla jsem si vyslechnout jeho příběh..." jemně si zkousnu ret nad tím, co miříkal „A taky jsem viděla, jak ho trhá orel." Řeknu skoro neslyšitelně.
„Je to hnusný pohled co?" řekne podrážděně „Ať už udělal cokoliv, tohle sinezaslouží. Přeci jen to byl můj nejlepší kamarád." Pohlédnu do jeho tváře a v jehoočích uvidím bolest a zármutek.
„A můj přítel Luku. Nemysli si, že nevím, jak se cítíš." Vyštěknu.
„Já vím... Omlouvám se." Řekne skoro neslyšitelně, ale já slyším všechno.
„Viděla jsem ho brečet..."
„Cože?!" vyhrkne. Zastavíme se uprostřed chodby a Luke si mě otočí k sobě čelem,aby mi viděl do očí „To není možný Annabeth. Ten člověk, co drží nebesa, nemácity. Neví co to je nebo co to znamená něco cítit. Sama si se o tom několikrátpřesvědčila."
„Vím, co jsem viděla Luku." Uhnu pohledem, abych mu nekoukala do jeho modrýchpronikavých očí. Pokaždé když se na sebe díváme, mám pocit jako by věděl, co simyslím.
„Promiň." Vezme mě jemně za bradu a v tu chvíli si vzpomenu na ten den,kdy jsme se pohádali s Percym a on mě přesně takhle vzal za bradu a jakoomluvu mě políbil. Vím, že Luke chtěl udělat to samé, ale místo toho jsem hovzala za ruku a táhla ho zpátky k nebesům.
„Kam jdeš Annabeth?" uslyším za sebe nechápavý tón hlasu.
„Chci, abys to viděl na vlastní oči." Ale než stačí, cokoliv namítnou, stojímeza kamenem, za kterým je nádherný výhled na mučedníka, který je nyní celý odkrve.
„Vidíš Annabeth... Říkal jsem, že to není možný." Vítězoslavně se usměje a chystáse k odchodu, ale já ho ještě stáhnu k sobě.
„Buď ticho a poslouchej." Zamračí se na mě, ale poslechne. Sice to je skoroneslyšitelné, ale díky akustice, která je tady je to krásně slyšet.
„To není možný."
„To je jediný na co se zmůžeš?" ušklíbnu se na něj a zaposlouchám se do vzlyků,který zahlcují místnost.
„To nejsou vzlyky..." zarazí se Luke „On si zpívá." Řekne překvapeně.
„Tak tohle jsem nečekala ani já." Přidám se k jeho překvapenému tónu.
„Pojď." Šeptne Luke a chytne mě za ruku „Necháme ho o samotě. Stejně munemůžeme nijak pomoci..." řekne smutně. Naposledy se smutně podívám na tohozničeného kluka pod oblohou, kterého jsem kdysi milovala a ruku v ruce ses Lukem vydám si konečně lehnout. Zítra tu má hlídkovat Nico, Hazel aFrank a nám s Lukem byla konečně po týdnu přidělena „dovolená"... 

____________________________

Že bych se zase vrátila? Že bych zase začala psát? Nic nezaručuji, protože toho mám hodně ve škole plus další mimo školní aktivity. Ale slibuji vám, že se pokusím být aktivní aspoň každý měsíc, protože mě samotnou štve moje neaktivita :D

By the way, co říkáte na díl?:O Chci slyšet vaše názory:O

To video nahoře je písnička, kterou si zpíval Percy :)

~Vote

~Koment

~Pac a pusu Vaše Yoshiko_:D:P:3