Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

The Funeral

            „Jsem doma!" vykřikl jsem, když jsem za sebou zabouchl dveře od bytu a následně skopl ze svých noh boty. Nikdo se neozýval nazpátek, takže jsem šel rovnou do kuchyně, kde mi mamka nechává většinou vzkazy. A ani tentokrát nezklamala.

            „Jestli jsi už Percy doma a my ne, tak jsme ještě s Paulem na nákupech, protože doma nic není. Mám tě ráda! xxx"

            Jen jsem se nad tím pousmál a papírek hodil do koše, který byl vedle. Sedl jsem si na sedačku a zapnul televizi, abych se podíval, co je nového.

            „Percy Jackson." Ozval se za mnou, mě velmi známý hlas. Rychle jsem vyskočil na nohy, vytáhl z kapsy svůj Anaklusmos a postavil se čelem svému nepříteli.

            „Gaio." Ušklíbl jsem se „Čemu vděčím za tvoji návštěvu."

            „Přišla jsem tě pozdravit." Pokrčila rameny „To snad nemůžu." Mile se na mě usmála a pomalu šla ke mně. Já instinktivně o krok ustoupil a tohle pokračovalo, dokud jsem nenarazil na zeď, která byla za mnou.

            „Tak už mě aspoň zabij." Protočil jsem očima, protože jsem na tyhle hrátky opravdu neměl náladu.

            „Kdybych tě chtěla zabít, už dávno bych to udělala. Ne Percy, já tě nechci zabít. Já tě chci o všechno připravit a potom tě možná zabiju." S posledním slovem se na mě vrhla a políbila mě. Jelikož jsem byl v šoku, nedokázal jsem nijak odporovat a ani spolupracovat. Potom se ode mě odtáhl a přiblížila se k mému uchu.

            „Až přijdou domů tvoji rodiče, zabij je. Jsou tvoji cíle, a pokud je nezabiješ, oni zabijí tebe." Jako by mě v mé mysli nahradil někdo jiný, někdo kdo touží po krvi a po zabíjení.

            „Ale nejdřív." Promluvil jsem, ale jako by to nebyl můj hlas „Si vezmu něco co je moje." Začal jsem líbat Gaiu, která na sebe vzala podobu nějaké ženy, která byla nádherná, ale na Annabeth neměla. Nejhorší na tom všem bylo to, co následovalo, a já nemohl nic udělat. Nebyl jsem pánem svého těla a jen jsem přihlížel na tu hrůzu, která se přede mnou odehrávala.

            Teď sedím po tmě na židli a čekám, až přijdou moji rodiče. Celou tu dobu se snažím, abych zase získal vládu nad svým tělem, ale nešlo to. Po dvou hodinách jsem to už vzdal a jen v slzách čekal na to, co se má stát. Najednou zachrastěli klíče a následně jsem uslyšel otevření dveří.

            „Promiň Percy!" vykřikla mamka „To nakupování se nám trochu protáhlo!"

            „Trochu?! Sally! Byli jsme tam nejmíň čtyři hodiny!" vykřikl Paul. Se smíchem došli, až do kuchyně kde čekalo mé zlé já. Mamka se při pohledu na mě zarazila a tašky položila vedle sebe na zem.

            „Percy?" šla pomalu ke mně „Jsi v pořádku?"

            „V naprostém." Vzal ze stolu nůž a probodl mamku. Já si zakryl uši a zavřel oči, ale i tak jsem to všechno cítil, protože to dělalo moje tělo. Mamku jsem bodl nejmíň pětkrát a Paula asi sedmkrát. Když jsem usoudil, že bych už mohl otevřít oči, tak jsem je otevřel. Rozhlédl jsem se kolem, ale už jsem nestál v kuchyni, ale venku na Times Square, což je pěknou dálku od mého domova. Plný zoufalství jsem se rozeběhl zpátky domů a se slzami v očích jsem narážel do kolemjdoucích. Do toho všeho ještě začalo pršet a já poznal, že je už pozdě...

~~~

            Venku je krásně a fouká slabý vítr, tak aby jen osvěžil. Jsem schovaný za sloupem plotu baráku, kde dřív bydlel můj nejlepší přítel a zároveň bratr. Na dřevěné bílé dveře zrovna klepe jeden z policistů, aby oznámil rodině, že jejich syn měl nehodu.