Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

Our Place

Pán podsvětí se zrovna spokojeně usmíval, protože mu všechno šlo podle plánu. Kirké už polevila a zrovna teď dávala neomezenou sílu všem jeho bojovníkům a on byl spokojený.
„Rose!" vykřikl na svoji osobní asistentku empůsu. Krásná a mladá empůsu přiběhla před jeho trůn a tázavým pohledem se na něho podívala.
„Co potřebujete, pane?" jenom co tuto větu vyslovila, pánovi vyskočila na čele žilka a to značilo, že se ho něco vytočilo.
„Co jsem ti říkal o tom oslovování?" povzdechne a opře si hlavu o ruku, kterou má na opěradle od trůnu „Jak mi máš říkat?" začne netrpělivě klepat nohou.
„Omlouvám se Nicku." Řekne sarkasticky.
„Zlobíš milá Rose a to se mi přestává líbit." Řekne a bez varování mrští proti jejímu krku vrhací nůž. Nick se přesně trefil do její krční tepny. Rose se chytla za krk a pomalu se sesunula na zemi. Nick vstal, pomalu došel k pomalu umírající Rose a dřepl si přímo k její hlavě. Její vystrašené oči ze smrti vyhledali ty jeho chladné černé oči, do kterých se každý bál podívat, protože nevěděl, co v nich zahlédne.
„Sloužila jsi mi dlouho a byla jsi mi věrná, ale přestala jsi mě respektovat. Musím si nějak vydobýt respekt." Nick natáhl ruku a odhrnul Rose vlasy s čela a následně jí na čelo políbil. Nahnul se blíže k jejímu uchu a zašeptal „Chcípni v pekle, ty mrcho." Nick se znovu postaví a upraví si svůj černý kabát. Naposledy se podívá na Rose a na své tváři vytvoří něco, čemu by se dalo říkat úsměv, ale na jeho tváři vypadá strašně nepřirozeně.
„Sbohem zlato." A bez emocí vykročí kupředu, aby zkontroloval svoji armádu.

„Moji drazí služebníci!" vykřikl Nick „Zítra se dočkáme naší pomsty. Vím, že jsem vám to už jednou sliboval, ale tentokrát svůj slib dodržím. Náš první útok nebude na polobohy, ale ani na bohy. Nejdříve zaútočíme na samotný New York. Tady milá Kirké..." vedle Nicka vystoupí ze stínů Kirké „Nám pomůže, abychom nemuseli žádného smrtelníka zabít. Vezmeme si je jako otroky. Poté zaútočíme na horu Olymp a polobohové a ostatní šváby k nám přijdou samy." Usměje se Nick „Kdo jde se mnou?!" všechny nestvůry vykřiknou na souhlas „Ptám se vás ještě jednou... Kdo jde se mnou!" nestvůry vytvoří takový zvuk, že by ho snad slyšeli i na povrchu, kdyby Kirké předtím neudělala opatření, aby se to nestalo. Nick přece nemohl dovolit, aby ten křik zase zaslechla ta zrzka a varovala ostatní...

Annabeth

Tohle je neuvěřitelný. Už skoro přes dvě hodiny sedíme v hlavní budově a skoro bez mrknutí sledujeme Luka, jestli si náhodou nevzpomene na nějaké ty informace, co mu do hlavy vložil Percy.
„Víte..." Luke se podívá na každého z nás zvlášť „To, že se na mě díváte, mi nepomáhá a akorát mě znervózňujete!" řekne skoro až naštvaně.
„Jsi nemožný." Řekne nakonec Jason, opře se zády o opěrku od židle, na které sedí a podívá se na strop.
„Tak si to pojď zkusit sám ty chytráku!" postaví se Luke a židle na které seděl, spadne.
„Rád bych, ale mě Percy nedal informace do hlavy jako tobě!" Jason napodobil Luka, a kdyby nezasáhla Piper a její čaromluva asi by se zabili.
„Uklidněte se kluci." Řekne s klidným hlasem Piper „Na něco přijdeme, ale hádky nám určitě nepomůžou."
„Piper má pravdu." Přidala se Clariss „Hádky nám teď nepomůžou." Kluci se na sebe ještě chvíli naštvaně dívali. Vypadalo to jako by se mezi sebou hádali, ale nikdo je neslyšel. Nakonec toho oba nechali, zvedli si svoje židle a zase se posadili.
„Já už prostě nevím, co mám udělat, aby se mi nějaké ty informace vybavily." Povzdechne a bezmocně si dá hlavu na ruce, které má opřené na stole.
„Hmm." Udělá zamyšlený zvuk Frank a všichni se na něj s tázavým pohledem podíváme. On si nás, ale nevšimne, protože se dívá dolů na stůl.
„Franku...?" probudí ho Hazel a on se na nás všechny podívá „Co mělo znamenat to hmm?"
„Přemýšlejte. Proč dal ty informace Percy Lukovi a ne nikomu jinému? Byli jsme tam všichni, ale on si vybral přesto Luka, i když byla kousek od něj Annabeth. To musí mít nějaký důvod." Řekne svoji myšlenku a já musím říct, že to hlavu a patu má.
„To dává smysl." Ozval se Cheirón, který byl ve dveřích. Všichni jsme se na něj otočili. On se na nás usmál a na kolečkovém křesle se rozjel ke svému místu... čelo stolu „Luku." Oslovil ho hned, jak dojel za stůl „Zkus si vzpomenout na chvíle, kdy jsi byl s Percym. Co ti říkal nebo taky, kde ti to říkal." Luke se zamyšleně podíval někam do dáli.
„Já nevím. S Percym jsme byli kamarádi snad jenom první rok, co jsem ho poznal a to jenom kvůli Diovu blesku." Všichni, kteří nevěděli, o co jde, se na něho nechápavě podívali, což byla drtivá většina.
„To je na dlouhé povídání." Odbyl je Luke a dál přemýšlel, co může být klíčem, k těm informacím.
„Mám to." Vyhrknu najednou. Všichni se na mě podívají, hlavně taky proto, že po celou dobu naší debaty jsem jen mlčky seděla a naslouchala ostatním „Tenkrát, jak jste byli v tom lese po tom, co jsme přišli z výpravy. Málem jsi Percyho zabil, protože jsi na něho poslal štíra."
„Ty jsi málem zabil Percyho?" je zvláštní, že všichni z těch mých slov pochytili jen toto „Už vám říkal, že to je na dlouhé povídání." Odpovím jim dřív, než to stačil udělat Luke.
„Nejspíš máš pravdu. To bylo naše poslední místo, kde jsme se sešli jako přátelé."
„Přátelé? Vždyť jsi ho málem zabil..." uchechtne se Ráchel.
„To bylo za jiné situace." Zavrčel Luke.
„Jestli jsem slyšela dobře, tak tě Annabeth nechala kvůli Percymu. Nechceš ho snad zase zabít, že ne?" rýpala dál Ráchel a při tom jí na tváři hrál úšklebek. Podívala jsem se na Luka, který byl jen kousíček od toho, aby jí chytl pod krkem.
„Nechte toho." Řekla jsem pro změnu podrážděně já „Jak už řekl Luke, byla jiná situace a pokud chcete, tak až skončí tahle debilní válka, klidně vám celý ten příběh odvyprávím, ale teď se musíme soustředit na to, co je teď a nezajímat se o minulost. Co bylo, to bylo." Řekla jsem na jeden nádech a poté se hned nadechl, abych do sebe dostala nějaký ten kyslík.
„Annabeth má pravdu." Vložil se do toho Cheirón „Nechte Luka být." Podíval se na každého zvlášť a pak se podíval na Luka „Ty Luku běž na to místo, kde jste s Percym před lety byli." Luke se zvedl a já chtěla jít s ním, ale Cheirón mě zastavil „Luke půjde sám. Stejně ví jako jediný, kde to místo je a možná i to má svůj význam." Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a šla pryč z budovy rovnou do mého srubu. Potřebovala jsem se prospat... Nespala jsem už skoro tři dny.

Luke

V lese jsem našel stejné místo, kde jsem byl s Percym před lety. Bylo stejně stinné a temné jako před tím. Jako by to bylo včera, když tady v boji o vlajku zlomil Clarissino kopí a tady jsme se dozvěděli, že on je synem jednoho ze tří velkých bratrů. Sedl jsem si k řece a vedle sebe jsem si položil plechovky s Coca-Colou, které jsem si cestou vzal ve svém srubu. Vzal jsem si jednu plechovku a pomalu pil bublinkatou černou tekutinu plnou cukru a kofeinu. Začal jsem přemýšlet o všem, co se doposud stalo a jestli jsem nemohl udělat něco, aby se můj nejlepší kamarád nestal pánem podsvětí. Věděl jsem, že to není má chyba, ale já si stejně myslel, že bylo něco, co jsem mohl udělat. Kdybych aspoň něco udělal, nebylo by tolika lidem ublíženo a tolik polobohů a přátel zabito.
„Přestaň Luku." Usmál jsem se sám pro sebe „Percyho zachráníme." Dodal jsem si odvahy a znovu si dal doušek coca-coly.
Už jsem měl v sobě druhou plechovku, ale stále se nic nedělo. Už jsem to chtěl vzdát, když se mi najednou zamotala hlava a já měl před sebou černo.

„Výborně Luku." Objevil se přede mnou Percy s úsměvem na tváři „Našel jsi to místo a odpustil jsi sám sobě. Jsem na tebe pyšný." Chtěl jsem mu říct, ať si to nechá, že nejsem na kluky, ale nemohl jsem promluvit „Nesnaž se mluvit Luku. Jen poslouchej." Zvážnil najednou a já začal dávat pozor „Brzy spustím svůj plán na ovládnutí světa. Jelikož to minule nevyšlo, první útok určitě povedu na samotný New York a jeho obyvatele. Musíte mě zastavit. Viděl jsi u mého pasu ten černý meč?" vzpomněl jsem si na ten ošklivě vypadající meč, který se mu houpal celou dobu u pasu. Jemně jsem přikývl „Dobře. Musíš mi ho sebrat a probodnout mi s ním srdce. Je to speciální meč, který je ukovaný z duší polobohů a nestvůr a pokud to uděláš, vrátím se a budu zase normální Percy. Pokud se ti to nepovede, musíte mě zabít. Jestli neuděláte ani jedno z toho, co jsem ti řekl, svět takový jaký ho znáš, už nikdy nebude stejný." Všechno jsem se snažil si zapamatovat, abych to pak řekl ostatním „Už nemám moc času." Řekne a začne se pomalu vytrácet „Jediný meč, který mě dokáže zabít je Anaklusmos a musí ho držet člověk s-" poslední slova jsem už nezaslechl, protože Percy zmizel a já měl před očima zase jen černo.

Pomalu jsem otevřel oči, ale zase jsem je musel rychle zavřít, protože mě oslepilo ostré světlo, které vyzařovalo slunce. Pomalu jsem se posadil a chytil se za hlavu, protože bolela jako bych před spánkem vypil tři láhve vodky a slivovici k tomu. Podíval jsem se kolem sebe, ale moje plechovky s limonádou byli pryč. Pomalu jsem se zvedl a vydal jsem se známou cestou pryč z lesa. Jakmile jsem jednou nohou vykročil z lesa, jako by mě něco zasáhlo, protože se mi šíleně začala motat hlava a kdyby mě někdo nepodepřel, asi bych upadl a omdlel.
„Ty jsi nám dal Luku." Ozvalo se vedle mě. Byl to Nico, kdo mě zachránil od střetu se zemí. Pomalu jsme se vydali k hlavní budově.
„Díky příteli." Poděkoval jsem mu upřímně a soustředil se na cestu, abych nezakopl.
„Kde jsi vůbec byl?" zeptal se z ničeho nic.
„Byl jsem pryč jen pár hodin." To jsem usoudil hlavně z toho, že na nebi bylo ještě pořád slunce, i když pomalu zapadalo.
„Ty si nic nepamatuješ Luku?" ani se na mě nemusel dívat. Jakoby věděl, že na mé tváři je právě velmi zmatený výraz „Do lesa jsi odešel ve středu. Dnes je pátek." Jakmile jsem zpracoval a pochopil význam těchto slov, nevěřil jsem vlastním uším.
„To není možný." Zamumlal jsem si pro sebe.
„Ale je a myslím, že toho budeš muset hodně vysvětlovat..." podíval jsem se před sebe, kde jsem v dáli zahlédl hlaví budovu, ale moje celé tělo mě začínalo zrazovat.
„Nico?"
„Hm?" otočí se na mě zrovna v tu chvíli, když mé oči šli samovolně v sloup a následně jsem omdlel...

___________________________________

Zdravím. Konečně jsem se dokopala napsat nový díl a já doufám, že budete spokojeni i s jeho délkou. Vážně se omlouvám, že nepřidávám víc, ale mám toho strašně moc. Škola, zařizování praxe, tréninky, zápasy... Už mě to nebaví. Teda hlavně ta škola.

Nechci vám tady zase slibovat, že budu psát častěji, ale pokusím se přidávat aspoň jeden díl za měsíc :)

Jinak jsem se vás chtěla zeptat v jaké formě se vám čte líp.. Jestli ve formě ich nebo er... Budu ráda za každý váš názor :)

~Vote

~Koment

~Pac a pusu vaše Yoshiko_:D:P:*